Před léty, když jsem jako kazatel začínal, jsem byl pozván do jedné křesťanské základní školy, abych vedl modlitební týden. Jak týden běžel, uvědomil jsem si, že dva učitelé mají mezi sebou vážný problém. Jejich vzájemné negativní postoje se dostaly do varu vždycky na setkání ve sborovně. Když jeden z nich něco navrhl, druhý se okamžitě postavil do opozice. Kdykoli se ocitli oba v jedné místnosti, napětí viselo ve vzduchu. Bylo zřejmé, že ti dva se naprosto nemají rádi.

Blížil se konec modlitebního týdne a já jsem kázal na téma velekněžské modlitby Pána Ježíše z Jana 17. Přibližoval jsem dobu, kdy se Pán Ježíš chystal své učedníky opustit. Brzy měl být zrazen a ukřižován. Měl být vzkříšen z hrobu a vystoupit na nebesa ke svému Otci. Jeho modlitba jasně ukazuje, na čem mu opravdu záleželo. Ukazuje na to, čím se ve své mysli zabýval krátce před svým ukřižováním.  Velmi mu šlo o jednotu církve. Modlil se: „Aby všichni byli jedno, jako ty Otče ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mne poslal.“ (Jan 17,21) Pán Ježíš toužil po tom, aby jejich necitlivost, žárlivost, snaha o prvenství a nadvládu a jejich vzájemné konflikty už konečně ustaly. Modlil se o to, aby jejich jednota, navzdory jejich rozdílnosti, zjevovala světu sílu Boží lásky.

Když jsem se dělil se žáky a učiteli o to, po čem Pán Ježíš tolik toužil, stalo se něco pozoruhodného. Poslední večer týdnu modliteb jsme měli v programu večeři Páně s umýváním nohou a Duch svatý prolomil hradbu mezi učiteli. Právě tito dva učitelé si klekli jeden před druhým a vzájemně si umyli nohy. Omluvili se, vyznali své negativní postoje a spolu se modlili.

Touha po nadvládě byla pryč

Učedníci před letnicemi sledovali vlastní sobecké ambice. Jen vzpomeňme na matku Jakuba a Jana, jak prosila za své syny, aby získali prominentní místo v budoucím pozemském království.  Řekla mu: „ Ustanov, aby tito dva moji synové měli místo jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici ve tvém království.“ (Mt 20,21) Taková žádost vedla samozřejmě k žárlivosti a nejednotě mezi učedníky. Není divu, že nebyli připraveni na vylití Ducha svatého o letnicích. Zřejmě to byl jeden z hlavních důvodů, proč Pán Ježíš chtěl, aby deset dnů modliteb strávili spolu v horní místnosti. Vylití Ducha svatého musí předcházet jednota.

Jak hledali Boha na modlitbě, Duch svatý přibližoval srdce jednoho k druhému v křesťanské lásce. Kniha Skutků nám zaznamenává následující: „Ti všichni se svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou a s jeho bratry.“  Záznam pokračuje dále: „A když přišel den padesátý, byli všichni jednomyslně spolu.“ (Sk 2,1, Kral.) Sestra EGW komentuje jejich zkušenost v horní místnosti takto:
„Povšimněte si, že Duch svatý byl vylit teprve tehdy, když učedníci byli jednomyslní a netoužili už po nejvyšších místech. Odložili všechny spory. Důkazem toho bylo svědectví, jaké nesli po vylití Ducha. Všimněte si slov: „Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné.“ (Sk 4,32) Celé shromáždění věřících oživoval Duch toho, který zemřel, aby hříšníci mohli žít.
Učedníci nežádali o požehnání sami pro sebe. Tížila je odpovědnost za duše. Evangelium mělo být zvěstováno do končin země a oni prosili o výzbroj mocí, kterou Kristus zaslíbil. A právě tehdy byl na ně vylit Svatý Duch a tisíce se obrátili v jednom dni.“ (8T  20-21)

Během těch deseti dnů v horní místnosti učedníci vyznávali své malicherné rozdílnosti a výhrady, které proti sobě měli. Činili pokání ze své žárlivosti a pýchy. Jejich srdce byla naplněna láskou ke Kristu, který za ně položil život a který byl nyní na pravici Otce a přimlouval se za ně. Jejich sobecké ambice najednou pohltila jejich láska ke Kristu. Zjistili, že jejich láska ke Kristu vybudovala pevný svazek jednoty mezi nimi navzájem. Tato jednota je nejpřesvědčivějším důkazem světu o majestátnosti a povaze Krista a jeho síly odstranit hřích. (BC vol 5, page 1148)

Základ biblické jednoty

Toto nás vede k praktickým otázkám, týkajících se jednoty. Znamená jednota jednobarevnost v názorech a míněních? Jak mohli učedníci s takovými rozdíly v povahách dospět k takové jednotě? Znamená to, že v zájmu jednoty osobnost každého z nás bude fúzovat do jakési „božské jednoty smýšlení“?    Přijdeme tak o svoji osobnost? Chci uvést pět základních principů, které jsou základem jednoty, o které Kristus hovořil:

1. Máme společného Stvořitele. Bůh vytvořil z jedné krve všechny národy. Jsme jedno díky faktu, že máme jednoho Otce, který nás stvořil. (Sk 17,26)
2. Máme společného Spasitele. Jsme jedno díky faktu, že nás spasil. (Ef 2,14-22)
3. Máme společný odkaz, dědictví. Jsme součástí těla Kristova, vytvořeného Bohem ke službě. Někteří mají větší, jiní menší dary, ale každý věřící má dar, kterým se může podílet na budování  těla Kristova. (1.Kor 12,4-11. 18-21).
4. Máme jedno poselství. Učedníci byli sjednocení všeobecně přijatou přítomnou pravdou, která je odlišovala od ostatního světa. (Ef 4,12.13; Zj 14,6-12)
5. Máme jedno poslání. Učedníci byli sjednocení úkolem oslovit celý svět evangeliem. Jejich osobní ambice, pýcha a touha vládnout byla strávená na oltáři odevzdání, aby pak spolu nesli evangelium světu. (Mt 28,18-20)

Když učedníci trávili čas hledáním Boha v modlitbě, Duch svatý jim připomínal, že mají společného Stvořitele, Vykupitele, dědictví, poselství a poslání. Věci, které je sjednocovaly, byly mnohem větší, než cokoliv je rozdělovalo. Zjistili, že to, co je rozděluje, je naprosto nedůležité! EGW popisuje jejich jednotu takto:
„Tito první učedníci se od sebe výrazně lišili. Měli se stát učiteli světa a představovali rozmanité povahové typy. Aby tito muži, jejichž vrozené sklony a životní návyky byly tak rozdílné, mohli úspěšně pokračovat v díle, k němuž byli povoláni, jejich pocity, myšlenky a činy se musely sjednotit. Ježíš chtěl, aby k této jednotě dospěli, a proto usiloval o to, aby byli jedno s ním. Modlitba k jeho nebeskému otci vyjadřuje, s jakým vypětím sil za ně bojoval: „Ať jsou všichni jedno, jako ty Otče ve mně a já v tobě; ať jsou i oni jedno v nás, aby svět uvěřil, že jsi mne poslal. … Já v nich a ty ve mně, aby byli dokonale jedno a aby svět poznal, že jsi mě poslal, a že jsi je miloval, jako jsi miloval mě.“ (Jan 17,21-23) Vytrvale se modlil za to, aby byli posvěcení pravdou. A modlil se s důvěrou, protože věděl, že všemocný Bůh o tomto rozhodl již před stvořením světa. Věděl, že evangelium o království bude kázáno všem národům na svědectví, že v boji se zlem zvítězí pravda vyzbrojená neomezenou mocí Ducha svatého a že jednoho dne nad jeho následovníky vítězoslavně zavlaje prapor potřísněný krví.“ (AA p.20-21)

Věta: „jednota myšlenek, pocitů a jednání“ je výraz, nad kterým žasneme. Co to přesně znamená? Jednota pocitů hovoří o opravdové vzájemné lásce a úctě. Přes jejich osobní rozdílnosti skrze Krista tito první křesťané se měli vzájemně rádi a jejich okolí toho bylo svědkem. Apoštol Jan povzbuzoval věřící těmito slovy: „Milujme jedni druhé, milovaní – vždyť láska je z Boha. Každý, kdo miluje, se narodil z Boha a zná Boha.“ (1.Jan 4,7)

Jednota myšlenek hovoří o jejich všeobecně přijatému systému věrouky. Učedníci byli sjednocení v Kristu a jeho učení. Důvěra v Kristovo učení je sjednocovala. Jejich chápání pravdy, kterou učili, je dávala dohromady. Přijaté doktríny, které šířili, je zaměřovaly zase na to společné. A jednota jednání hovoří o jejich chápání přijatého poslání. Učedníci byli zaměření na dokončení úlohy, kterou jim Pán svěřil. Byli zapálení a horlivě kázali poselství o Boží lásce ke světu. Stravovala je snaha dělit se o Boží poselství, kde to jen bylo možné. Nepřipustili by, aby jejich rozdílné rysy osobnosti, rozdílnosti v náhledech na různé věci anebo osobní preference, jim stály v cestě a překážely dokončení Kristova poslání. Toto nás vede k vážným a důležitým otázkám týkající se našeho života dnes. Na modlitbě zvažte následující otázky. A pokud máte modlitební skupinku, prohovořte nejdříve uvedené otázky spolu:

1. Stává se, že moje osobní mínění vytváří konflikty v mém domově nebo ve sboru? Co bych měl udělat, abych takové konflikty redukoval?
2. Pokud mám pocit nepřátelství vůči některému členu církve, co bych měl udělat, abych konflikt redukoval?
3. Jestliže mi někdo ublížil a já mám nyní problém se přiblížit k tomu, kdo mne zranil, jak mohu začít stavět most k navázání nového vztahu?
4. Pokud jsem vedoucí ve sboru, co mohu udělat pro upevnění jednoty?
5. Jak vytváří jednotu osobní zapojení v misii? Jsem nějakou formou zapojený do získávání duší? Pokud ne, proč bych neměl prosit Pána Ježíše, aby mne vedl v naplnění toho, co si sám přeje?

Z pohledu Ducha prorockého

Pozorně si přečti následující oddíl z knihy Skutky apoštolů (AA 44-50)

Již od pádu Adama svěřoval Kristus semeno svého slova vyvoleným služebníkům, aby je zasévali do lidských srdcí. I on sám během pozemského života rozséval semeno pravdy a zalil je svou vlastní krví. Lidé, kteří se obrátili o letnicích, byli plody této setby, úrodou Kristova díla, v němž se projevila moc jeho učení.

Přestože byly argumenty apoštolů přesvědčivé a jasné, samy o sobě by nemohly překonat předsudky, které již odolaly tolika důkazům. Když se však lidského nitra dotkl Duch svatý, Boží moc přesvědčila člověka o jejich správnosti. Slova apoštolů byla jako ostré šípy všemocného Boha. Dokazovala totiž lidem, jak obrovskou vinu nesou, protože zavrhli a ukřižovali Pána slávy.

Když Kristus vyučoval své učedníky, vedl je k tomu, aby vnímali potřebu Ducha svatého. Pod jeho vlivem v nich dozrály schopnosti, které potřebovali k zahájení svého životního díla. Už nebyli ani hloupí, ani nevzdělaní.  Už nebyli jen skupinou nespolupracujících nebo hádajících se individualistů. Už neupínali své naděje k světské velikosti, ale „pobývali svorně v chrámu“ a byli „jedné mysli a jednoho srdce“. (Sk 2,46; 4,32) Neustále přemýšleli o Kristu a chtěli pracovat pro jeho království. Svým smýšlením a povahou se podobali svému Učiteli a lidé poznávali, že jsou to ti, kteří bývali s Ježíšem. (Sk 4,13)

Letnice přinesly učedníkům nebeské osvícení. Nyní jim byly zjeveny pravdy, které nechápali, dokud byl Kristus ještě mezi nimi. S dosud nepoznanou vírou a jistotou přijímali učení Písma svatého. Již nepochybovali o tom, že Kristus byl Boží Syn. Věděli, že byl opravdu Mesiášem, přestože přišel v podobě člověka. Důvěra, s jakou vyprávěli svoji zkušenost, přesvědčovala svět o tom, že je s nimi Bůh.

Učedníci mohli o Ježíši hovořit s jistotou. Vždyť byl jejich přítelem a starším bratrem. Byli s ním v tak úzkém spojení, jakoby seděli vedle něj v nebeském království. Když o něm vydávali svědectví, mluvili s velkým nadšením. Jejich nitro přetékalo tak dokonalou, hlubokou a nevýslovnou laskavostí, že byli ochotní jít až na konec světa a svědčit o Kristově moci. Z celého srdce toužili pokračovat v díle, které Ježíš začal. Uvědomovali si, jak velký dluh mají vůči nebi a cítili odpovědnost za své dílo. Posílení darem Ducha svatého a plní nadšení se vydali rozmnožovat vítězství kříže. Duch je povzbuzoval a promlouval skrze ně. Z jejich tváří vyzařoval Kristův pokoj. Zasvětili své životy jeho službě a celou svou bytostí potvrzovali toto rozhodnutí. (str. 47)

Před koncem své pozemské služby Kristus zaslíbil svým učedníkům Ducha svatého. Brzy měla nadejít chvíle jeho ukřižování, a on si plně uvědomovat tíhu viny, která na něm spočine, až na sebe vezme lidské hříchy. Dříve, než vydal sám sebe jako oběť smíření, poučil své učedníky o nejdůležitějším a nejdokonalejším daru, který chtěl svým následovníkům svěřit – o daru, který jim zpřístupní nevyčerpatelné zdroje jeho milosti. Řekl: „Požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude.“ (J 14,16-17) Spasitel poukazoval na dobu, kdy přijde Duch svatý a jako jeho Zástupce vykoná veliké dílo. Moc Ducha svatého se postaví na odpor zlu, které se nahromadilo v průběhu staletí. (str. 48)

Co se stalo, když byl o letnicích vylit Duch svatý? Radostná zpráva o vzkříšeném Spasiteli se šířila do nejvzdálenějších koutů obydleného světa. Učedníci hlásali evangelium o zachraňující milosti a lidé se tomuto mocnému poselství otevírali. Odevšad přicházeli obrácení lidé a připojovali se k církvi. Odpadlíci se vraceli ke své víře, hříšníci se přidávali k věřícím, aby společně s nimi hledali drahocenný poklad. I z těch nejzatvrzelejších odpůrců evangelia se stávali jeho zastánci. Naplnilo se proroctví, že klopýtající bude jako David a dům Davidův jako anděl Hospodinův. (Zach 12,8) Každý křesťan viděl ve svém bratrovi projev Boží lásky a shovívavosti. Jen jedno bylo důležité, jen jeden cíl stál za námahu: všichni věřící chtěli odrážet Kristovu povahu a usilovat o rozšíření jeho království.

„Boží moc provázela svědectví apoštolů o vzkříšení Pána Ježíše a na všech spočívala veliká milost.“ (Sk 4,33) Díky jejich úsilí se k církvi přidávali vyvolení lidé, kteří přijali pravdu a zasvětili své životy poslání předávat jiným naději, jež je naplnila pokojem a radostí. Výhrůžky je nemohly zastavit ani vyděsit. Bůh skrze ně promlouval a při putování z místa na místo kázali evangelium chudým a z Boží milosti konali zázraky. Tak mocně může Bůh působit, pokud se lidé nechají vést jeho Duchem. (str. 49)

Zaslíbení Ducha svatého se neomezuje na nějakou dobu či národ.  Kristus prohlásil, že vliv Božího Ducha bude provázet jeho následovníky až do konce. Od letnic až do současné doby je Utěšitel sesílán všem, kdo se zcela podřídili Bohu a oddali se jeho službě. Všem, kdo přijali Krista jako osobního Spasitele je Duch svatý rádcem a svědkem, který je posvěcuje a vede. Čím důvěrnější vztah mají věřící k Bohu, tím přesvědčivější a mocnější je jejich svědectví o Spasitelově lásce a zachraňující milosti. Muži a ženy, kteří během dlouhých staletí pronásledování a zkoušek ve svých životech mnohokrát zakusili přítomnost Ducha svatého, jsou pro tento svět znamením a zázrakem. Odhalili před anděly i lidmi proměňující moc Spasitelovy lásky.

Avšak ti, kdo o letnicích přijali Boží moc, nebyli ušetřeni dalších pokušení a zkoušek. Když vydávali svědectví o pravdě a spravedlnosti, nepřítel veškeré pravdy je stále znovu napadal a snažil se je připravit o jejich křesťanskou zkušenost. S pomocí všech sil, které dostávali od Boha, se ve svém lidství museli snažit dosáhnout míry Kristovy plnosti. Každý den na modlitbách prosili o novou milost, aby mohli stále růst v dokonalosti. (str. 50) Pod vlivem Ducha svatého projevovali svoji víru v Boha dokonce i ti nejslabší a tak se učili rozmnožovat, posvěcovat, tříbit a zušlechťovat schopnosti, které jim byly svěřeny. Pokorně se podřizovali přetvářejícímu působení Ducha svatého, a proto je Bůh obdarovával ze své plnosti a proměňoval ke svému obrazu.

Aplikace Božích rad

Jednotní v poslání

Během deseti dnů v horní místnosti učedníci vstoupili do jednoty, za kterou se Pán Ježíš modlil ve své velekněžské modlitbě. (Jan 17). Konečně se stali jedním „akordem“. Nyní byli připraveni přijmout zaslíbený dar Ducha svatého. Semeno, které Ježíš během své pozemské služby zasel, vyrašilo a přineslo úžasnou žeň díky spršce požehnání Ducha svatého o letnicích.

1. Jak ovlivnila Ježíšova pozemská služba to, co se stalo během jednoho dne o letnicích? (AA 45)
Pokud byl zde na zemi, Pán Ježíš neviděl skutečné výsledky své práce. Ve skutečnosti, když umíral, tak se zdálo, že jeho práce byla selháním. „Mohlo by se zdát, že Krista jako Vykupitele světa stíhal jeden neúspěch za druhým. Posel, který přinášel světu milost, jakoby vykonal jen málo z toho, co pro povznesení a spasení lidstva vykonat chtěl.“  (DA 678)

Vliv toho, co Pán Ježíš vykonal, byl vidět až o letnicích.

Při popisu růstu novozákonní církve apoštol Pavel vzpomíná korintské věřící. Píše: „Já jsem sázel, Apollos zaléval, ale vzrůst vám dal Bůh. Vůbec nejde o to, kdo sází, ani o to, kdo zalévá, ale o to, že Bůh dává vzrůst. Ten kdo sází a ten, kdo zalévá jsou jedno; každý však dostane svou vlastní odplatu za svou vlastní práci. Jsme tedy Boží spolupracovníci …“ (1.Kor 3,6-9)

Veškerý úspěch v boží službě spočívá v poznání, že naší úlohou je být věrný Bohu. Nemusíme vždycky vidět výsledky své práce, ale pokud uděláme to, co máme, Bůh použije jiné, aby pokračovali v práci na získání lidí čestných ve svém srdci.

2. Ve Sk 1,14; 2,1; 2,46 Lukáš zaznamenává, že učedníci byli „svorní“. (angl.:“jeden akord“).
a. Co to znamená?
b. Jaký význam má svornost a jednota pro církev dnes? (AA 45)

3. Jaký rozdíl zaznamenalo svědectví apoštolů po vylití Ducha svatého o letnicích? (Sk 4,20. 31.33.; 5,42; AA 45 poslední odstavec a 46)
4. Jaký byl výsledek vylití Ducha svatého o letnicích? (Sk 2,41; 4,4; 5,15; 6,7; 9,31;  AA 48, první odstavec)
5. Zaslíbení Ducha svatého bylo určeno jen pro apoštoly o letnicích? (Lk 11,13; AA 49)

Zaslíbení Ducha svatého platí pro každou generaci. Bůh chce vykonat mnohem více v nás i skrze nás, než jsme si schopni představit. V době konce budou letnice zopakovány v mnohem větší míře. Moc Ducha svatého bude vylita ve své plnosti, aby dokončila Boží dílo na zemi. Jakmile lid Boží vstoupí do jednoty založené na poselství, přijme skutečnost, že jsme jedním hnutím a máme jedno poslání, Bůh vylije svého Ducha v hojné míře a dílo Boží na zemi bude dokončeno.

(message; movement; mission = poselství; hnutí; poslání;)