O letnicích byli učedníci připraveni ve správnou dobu. Ježíš vystoupil ke svému Otci. Jeho oběť byla přijata. Pak seslal Ducha svatého na učedníky, jak to slíbil, aby mohli učedníci splnit svoje poslání. Potřebovali Boží rady. Hledali Boha na modlitbě. Prožili opravdové pokání vycházející ze srdce. Vyznali své hříchy, které jim Duch svatý připomněl.  Během deseti dnů v horní místnosti se přiblížili více jeden druhému a prožívali skutečnou křesťanskou jednotu. Lukáš zaznamenává, že všichni byli jednoho srdce a jedné duše. (Sk 4,32) Malichernosti a nedorozumění dali stranou. Sváry a spory vypustili z hlavy. Osobní spory se urovnaly. Bariery byly zbořeny.

I když nám Bible neříká, co všechno se odehrálo v horní místnosti, přesto podává dost informací, abychom si mohli udělat představu o tom, so se opravdu stalo. Dar ducha prorockého v moderní době nám pomohl doplnit detaily a osvětlil nám stručný biblický záznam. EGW také odkrývá jeden nesmírně důležitý detail, když říká, že „tyto dny přípravy byly dny důkladného sebezpytování. Učedníci si byli vědomi své duchovní nouze a volali k Pánu, aby jim daroval svaté pomazání a uschopnil je k záchraně lidí.“ (AA 37) Deset dnů v horní místnosti bylo údobím hlubokého sebezpytování. „Po nanebevstoupení se učedníci shromáždili na jednom místě a pokorně prosili Boha. Po deseti dnech zpytování srdce a sebezkoumání byla připravena cesta pro Ducha svatého, aby vstoupil do očištěných a posvěcených chrámů srdce.“ (Ev 698) Učedníci si chtěli být jistí, že v jejich životech není špatný postoj, návyk, který by mohl oddálit vylití Ducha svatého. Zpytovali srdce, aby se ujistili, že jejich motivy jsou čisté.

Zkoumání našeho srdce

Skrze Bibli nás Bůh napomíná, abychom trávili čas sebezkoumáním. „Dávejte pozor, aby se někdo nepřipravil o Boží milost, aby se nerozbujel nějaký kořen hořkosti, který by nakazil a poškodil mnohé.“  (Žd 12,15) Z kořenů vyrůstají výhonky a z nich ovoce. Pokud je v srdci kořen hořkosti, pak se brzy objeví výhonky hněvu, kritiky, pomluv a výsledkem je zruinované společenství. Každý hříšný kořen dříve či později přinese své ošklivé ovoce.

Před mnoha lety jsme s manželkou navštívili pevnost  Ticonderoga ve státě New Hampshire. Tato pevnost byla v létech 1775-1779 důležitým strategickým bodem. Protože jsem věděl, že turisté zde nacházejí kovové hroty šípů hned pod hradbami, ptal jsem se průvodce, kde bych nějaký hrot mohl najít. Průvodce se usmál a řekl: „Hned u hlavní brány!“ Nechtěl jsem tomu věřit. Zde, když tudy prochází tisíce lidí každý rok? Proč je nenašli už dříve? Průvodce nám vysvětlil, že nejlépe je hledat hroty šípů na jaře. Když po dlouhé zimě jarní déšť smyje prach a horní vrstvu hlíny, hroty se dostávají na povrch. Uvědomuji si, že hroty šípů hříchu jsou ukryty pod povrchem a pouze něžný déšť Ducha svatého jim pomůže „vyplavat“ na povrch. Král David se modlil: „Zkoumej mě Hospodine, zkoušej mě, prověř mé srdce i svědomí. Tvou lásku mám stále před sebou, tvá věrnost mne všude provází“ (Ž 26,2.3)

Když vidíme Boží lásku a věrnost, jeho spravedlivý charakter, uvědomujeme si vlastní slabosti, nedostatky a hříchy. Ve světle jeho bezpodmínečné lásky a dokonalosti je naše srdce pokořeno. Jsme vedení k vyznání a hlubokému pokání. Křičíme, voláme k němu a prosíme o spasení a ospravedlnění, které může nabídnout jen on sám. Když jsme zatížení vědomím jeho svatosti, voláme stejně jako Izaiáš: „Běda mi, zahynu.“ (Iz 6,5) Sebezkoumání nebývá vždy příjemná zkušenost, ale je naprosto nepostradatelná. Při sebezkoumání prosíme Boha: Je něco v mém životě, co není v souladu s Tvojí vůlí? A pak se modlíme: Pane, zjev mi to, co je ukryto v hloubce mého srdce a co se ti nelíbí.

Praktický příklad sebezkoumání

EGW nám dává praktický příklad potřeby sebezkoumání. „Jestliže některé dítě žije v hříchu, ale nepřipouští si svůj stav, rodiče by to neměli přehlížet. Měli by „zapálit lampu a usilovně hledat“. Měli by studovat Boží slovo a v jeho světle prohlédnout celý rodinný život, aby zjistili příčinu, proč se dítě odcizilo. Měli by prozkoumat svá srdce, zvyky a celý způsob života. Děti jsou dědictvím od Hospodina a rodiče zodpovídají za to, jak pečují o Boží vlastnictví.“ (Col 194) Sebezkoumání může být někdy bolestivé. Duch svatý nám někdy zjeví o nás věci, které jsme dříve nevěděli. Tendence, kterých jsme si nebyli vědomi, se najednou dostanou na povrch. Pán Bůh nám dříve naše nekřesťanské charakterové rysy nezjevil, aby nás nezmalomyslnil. Nyní nám je zjevuje, abychom je vyznali, vzdali se jich, podřídili je Kristu a získali jeho odpuštění a očištění. Chce napravit naše poznamenané vztahy z minulosti. Chce proměnit náš život a dát nám budoucnost naplněnou nadějí. Chce z nás sejmout naši úzkost z chyb, kterých jsme se dopustili v minulosti a dát nám plnou důvěru v jeho vedení v přítomnosti. Pokud jsme udělali chyby ve výchově svých dětí, vyznejme je Bohu a prosme Boha o sílu udělat ve vlastním životě změny, jaké je třeba. Pokud je to potřeba, mluvme o svých chybách ve výchově i se svými dětmi a prosme je za odpuštění.

Smysl sebezkoumání je objevit ty oblasti našeho života, které nám byly dříve skryty. Všichni máme svá slepá místa, pokud jde o poznání defektů našeho vlastního charakteru. Duch svatý nás povede, abychom udělali duchovní inventuru a tato slepá místa objevili. Žalmista se modlil: „Zkoumej mne Bože, a poznej srdce mé. Poznej mé myšlenky, jen mě vyzkoušej! Zjisti, zda se držím cesty škodlivé a cestou věčnosti mne veď.“ (Ž 139,23-4) Bůh nás v procesu sebepoznávání vede blíže k sobě. Nechce nás utopit v pocitu viny a ve výčitkách svědomí nad naší minulostí. Jeho cílem je vést nás „po cestě věčnosti“.  Přestože je zdravé hodnotit svůj duchovní život, je nezdravé trápit se nad chybami, kterých jsme se v minulosti dopustili. Zůstávat příliš dlouho u svých starých chyb vede ke zmalomyslnění.

Náš Bůh je větší, než naše chyby a selhání. Jistěže si potřebujeme čestně definovat, jak jsme na tom, ale mnohem důležitější je vědět, jak velká je Boží milost. Pochopení vlastní slabosti nás připravuje pro přijetí jeho síly. Pochopení naší hříšnosti nás připravuje k přijetí jeho spravedlnosti. Pochopení naší nevědomosti nás připravuje pro přijetí jeho moudrosti. Duch svatý nás možná povede k pláči nad vlastním naturelem, ale v pláči nás nenechá. Duch svatý nás chce přivést ke Kristu. Když si v procesu sebezkoumání uvědomíme své hříchy a chyby, děkujme Bohu za Ducha svatého, který nás vede blíže ke Kristu. Moc Ducha svatého, který nás usvědčuje z našich chyb je předzvěstí přijetí Ducha svatého v jeho plnosti v pozdním dešti. Dříve, než nás Bůh přetvoří, musí nás zlomit. Dříve, než nás naplní, musí nás vyprázdnit. Dříve, než v našem srdci začne vládnout, musí být z trůnu sesazeno naše já. Jak úžasný je Spasitel, Ježíš, náš Pán! Jeho touhou je, abychom zjevili jeho milující charakter dříve, než nám On zjeví vesmír, který nás čeká. Nyní je čas, aby nás připravil na největší vylití Ducha svatého v dějinách.

Na modlitbě přemýšlej o těchto otázkách:
1. Je něco ukryto v hlubinách mé duše, co by mne mohlo připravit o dar Ducha svatého v jeho plnosti?
2. Jsem ochoten dát Bohu svolení, aby odstranil z mého života cokoli, co není v souladu s jeho vůlí?
3. Je něco v mém životě, co nejsem ochoten Bohu podřídit?

Z pohledu Ducha prorockého

Pozorně a s modlitbou si přečti následující stať (AA 50-52)

Čas, který uplynul od doby, kdy se Kristus loučil se svými učedníky, nic nezměnil na jeho zaslíbení, že sešle Ducha svatého, jako svého zástupce. Nepřitékají-li k lidem na zemi proudy Boží milosti, pak překážka není na Boží straně. Pokud se zdá, že se toto zaslíbení nenaplňuje tak, jak by mohlo, je to proto, že si je lidé neváží tak, jak by měli. Kdyby všichni toužili po Duchu svatém, byli by jím naplnění. Duchovní vyprahlost, temnota, úpadek a smrt se projevují všude tam, kde lidé věnují potřebě Ducha svatého jen malou pozornost. Zabývají-li se nepodstatnými věcmi, postrádají Boží moc, která je nezbytná pro růst a blaho církve a která s sebou přináší všechna ostatní požehnání. A to navzdory tomu, že se jim nabízí v neomezené míře.

Víme-li, že toto je způsob jak získat sílu, proč tedy nelačníme a nežízníme po daru Ducha? Proč o něm nemluvíme, nekážeme a neprosíme o něj? Jestliže rodiče dávají svým dětem dobré dary, tím spíše dá Bůh Ducha svatého těm, kdo mu slouží. Všichni Boží služebníci by měli prosit o každodenní křest Duchem svatým. Křesťanští pracovníci by se měli shromažďovat a prosit o zvláštní pomoc a nebeskou moudrost, aby byli schopní rozumně plánovat a jednat. Měli by se modlit především za to, aby Bůh v plné míře udělil Ducha svatého svým vyvoleným, kteří byli vysláni do misijních polí. (str. 51) Pod vlivem Ducha budou Boží služebníci hlásat pravdu s takovou mocí, jaké se nevyrovná veškerá čest a sláva, kterou nabízí svět.

Ať se posvěcený Boží služebník nachází kdekoli, Duch svatý je s ním. Slova určená učedníkům platí i pro nás. Jejich Utěšitel je i naším Utěšitelem. Duch svatý dodává člověku sílu, která mu v každé tíživé situaci umožňuje vytrvat v úsilí a zápase, podpírá jej uprostřed světa plného nenávisti a pomáhá mu uvědomovat si své vlastní chyby a slabosti. Když prožíváme smutek, nebo procházíme utrpením, když se nám zdá, že naše vyhlídky do budoucnosti jsou chmurné a nejisté, cítíme se bezradní a opuštění, Duch svatý odpovídá na modlitbu víry a naplňuje nás útěchou.

Projev duchovního vytržení za mimořádných okolností není přesvědčivým důkazem o tom, že člověk je křesťanem. Svatost není extáze, ale úplné podřízení vůle Bohu. Být svatý znamená žít každým slovem, které vychází z Božích úst. Být svatý znamená konat vůli našeho nebeského Otce, důvěřovat Bohu ve zkouškách a v dobách dobrých i zlých, řídit se vírou, nikoli viditelnými věcmi, spoléhat se na Boha, bezpodmínečně mu důvěřovat a spočinout v jeho lásce.

Není pro nás důležité, abychom si dokázali přesně vysvětlit co je Duch svatý. Kristus nám říká, že Duch svatý je Utěšitel, „Duch pravdy, jenž od Otce vychází“. Jasně o něm prohlašuje, že až bude lidi uvádět do veškeré pravdy, „nebude mluvit sám za sebe“. (J 15,26; 16,13;) (str 52)

Podstata Ducha svatého zůstává tajemstvím. Lidé ji nedokáží vysvětlit, protože jim nebyla zjevena Bohem. Lidé, kteří se nechávají unést svou fantazií, si mohou dát do souvislosti různé oddíly Písma a vybudovat na nich lidské teorie. Pokud však církev tyto názory přijme, nijak ji to neposílí. O tajemstvích, která jsou příliš hluboká, než aby je lidé mohli pochopit, je nejlépe mlčet.

Kristus přesně vystihl úkol Ducha svatého, když řekl: „On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud.“ (J 16,8) Duch svatý usvědčuje z hříchu. Jestliže se hříšník otevře působení oživujícího Ducha, obrátí se a uvědomí si, jak důležité je poslouchat Boží požadavky.

Kajícímu hříšníkovi, lačnícímu a žíznícímu po spravedlnosti, zjeví Duch svatý Beránka Božího, který snímá hřích světa. „Bude vám zvěstovat, co přijme ode mne,“ řekl Pán Ježíš. „Naučí vás všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.“ (J 16,14; 14,26;)

Duch svatý je obnovující silou, díky které se spasení vydobyté krví našeho Vykupitele stává skutečností. Neustále se snaží obracet pozornost lidí k veliké oběti přinesené na Golgotském kříži, zjevuje světu Boží lásku a odhaluje usvědčenému hříšníkovi vzácné poklady Písma.

Aplikace Božích rad

Přijetí Ducha

Už ses někdy podivoval nad tím, proč novozákonní církev vedla takový duchovní život a naše sbory naopak tak malý? Proč byl Duch svatý vylit tak mocně a dnes se zdá Boží moc tak slabá? Proč byli první křesťané plní Ducha svatého a proč jsme my od jeho přítomnosti separovaní? V čem je ten rozdíl? Možná, že je čas, abychom nad těmito otázkami přemýšleli. Možná, že nás dnes Duch svatý vede k tomu, abychom zpytovali sami sebe.

1. Změnil čas něco na zaslíbení, které Pán Ježíš dal, pokud jde o seslání Ducha svatého na církev?  (Sk 2,37-9; AA 50;)
2. Které tři důvody zmiňuje EGW (AA 50), proč máme dnes nedostatek zmocnění Duchem svatým?

Přemýšlej:

Vážím si daru Ducha svatého, který Pán Ježíš slíbil?
Je pro mne získání daru Ducha svatého prioritou?
Nevytěsňují věci malé důležitosti z mého každodenního života místo pro věci věčného významu?

3. Jaké praktické kroky nám Pán uložil, abychom se připravili na vylití Ducha svatého? (AA 50)
a. Zakroužkuj pět sloves v následujících větách:
„Proč tedy nelačníme a neprahneme po daru Ducha? Proč o něm nemluvíme, nekážeme a neprosíme o něj?“  Co těch pět sloves znamená pro tvůj život?
b. Doplň následující větu:

„Všichni Boží služebníci by měli ….“

Náš Pán nás zve, abychom mu osobně každý otevřeli své srdce a prosili Boha o seslání Božího Ducha. Měli bychom se setkávat v malých skupinách a prosit o zaslíbení nebes.

4. Co učiní Duch svatý v životech věřících, kteří prožívají zkoušky a těžkosti? (Ř 8,14-17; Ef 3,14-21;  AA 51 1.odstavec)

Největším důkazem Duchem naplněného života je proměněný život. Je to mysl člověka oddaná vůli Boží a touha dělat Bohu radost v každé oblasti našeho života. (J 8,29; Žd 8,10; 10,7;) Největším důkazem Duchem naplněného života nejsou nadpřirozená znamení. Ďábel umí napodobovat zázraky a divy (Zj 14; 18,20; Mt 24,24;). Chceš Bohu otevřít své srdce pro přijetí Ducha svatého a žádat jej, aby ti zjevil všechno, co skrývá tvoje srdce a co překáží naplnění Duchem svatým?