Postoje učedníků před a po letnicích se dramaticky změnily. Deset dnů v horní místnosti tyto dramatické změny připravily. Lukášovo evangelium poznamenává, že krátce před smrtí Pána Ježíše měli mezi sebou učedníci spor o to, kdo je mezi nimi „největší“. (Lk 22,24) Nezdá se, že by zde Lukáš hovořil o mužích, kteří mají být vzorem a modelem budoucí církve - příkladem lásky všude kam přijdou -  do měst a vesnic, které budou chtít získat pro Pána Ježíše. Nezdají se jako společenství věřících, které v síle Ducha svatého obrátí svým kázáním svět na ruby. V jejich úvahách dominovaly osobní ambice. Motivovaní sobeckým zájmem přemýšleli o tom, co jim následování Krista přinese, nikoliv o tom, kolik budou ochotní obětovat. Věřili si, že budou schopní s Kristem v jeho přicházejícím království vládnout a všichni snili o tom, že se dostanou nejvýš.

Petrova sebedůvěra se ukázala i v tom, s jakou jistotou prohlásil, že je ochoten jít s Pánem Ježíšem do vězení nebo i na smrt. (Lk 22,33) Podle slov Matoušových se podobně se stejnou sebedůvěrou vyjadřovali všichni ostatní učedníci. Petr se před ostatními učedníky dušoval:  „I kdybych měl s tebou zemřít, nikdy tě nezapřu!“ (Mt 26,35) Stravovaní touhou po prvním místě naprosto nemohli pochopit podstatu evangelia. Zdálo se, že jsou hluší k tomu, co jim Pán Ježíš mluvil. „Kdo by mezi vámi chtěl být první, ať je vaším otrokem – právě tak jako Syn člověka, který nepřišel, aby se mu sloužilo, ale aby sloužil a aby dal svůj život jako výkupné za mnohé!“  (Mt 20,27-28)

Letnice přinesly změnu

Letnice všechno změnily. Během deseti dnů v horní místnosti učedníci pečlivě zkoumali svá srdce. Poznali své slabosti a prosili o Boží sílu. Uvědomili si svou křehkost a toužili po Jeho zmocnění. Rozpoznali své sobectví a prosili o pokoru a nesobeckého ducha Pána Ježíše. EGW jejich zkušenost popisuje takto: „Když učedníci čekali na splnění zaslíbení, projevovali upřímnou lítost a pokorně vyznávali svoji nevěru. Vzpomínali na slova, která jim Kristus řekl před svou smrtí, a začínali plně chápat jejich smysl. Vzájemně si připomínali pravdy, které se jim vytratily z paměti, a nyní se jim znovu vybavovaly. Vyčítali si, že Ježíšovi nerozuměli. Znovu se jim před očima promítaly všechny události jeho úžasného života. Když přemýšleli o jeho svatosti, měli pocit, že žádné břemeno není příliš těžké a žádná oběť příliš veliká a jejich touhou bylo svědčit svým životem o kráse Kristova charakteru. Kdyby mohli uplynulé tři roky prožít ještě jednou, zachovali by se úplně jinak.“ (AA 36)

Když se učedníci spolu modlili a pokořovali svá srdce před Bohem, Duch svatý jim v jejich mysli připomínal lekce pokory, důvěry, podřízení a služby, kterým je chtěl Kristus už dávno předtím naučit. Učedníci se cítili pokáraní působením Ducha svatého, který je usvědčoval. Přáli by si posledního tři a půl roku prožít ještě jednou. Cítili jste se někdy podobně? Už jste si někdy přáli, kdybyste se tak mohli vrátit a napravit vaše staré chyby? Duch svatý však nejen usvědčuje ze hříchu, ale také uzdravuje raněná srdce a přináší nám naději. Ujišťuje nás, že Bůh má pro náš život lepší plán. Inspiruje a povzbuzuje nás zaslíbeními lepší budoucnosti.

Vezměme například Petra. Po letnicích se z něho stal zcela jiný člověk. Naplněný Duchem svatým kázal o letnicích Boží slovo a tři tisíce lidí bylo přesvědčeno a v jednom dni pokřtěno. Když se ho židovské autority pokoušely umlčet, beze strachu prohlásil: „Nemůžeme nemluvit o tom, co jsme viděli a slyšeli.“ (Sk 4,20) Kdysi chlubivý Petr se stal věrným. Nedůvěřoval sobě, ale důvěřoval síle od Boha. Kdysi arogantní Petr se naučil lekci pokory a nesobecké služby. Jen přemýšlejte o tom, co sám napsal: „Vy mladší se podřizujte starším a všichni se oblékejte pokorou vůči sobě navzájem, vždyť Bůh se staví proti pyšným, pokorné ale zahrne milostí. Pokořte se tedy pod mocnou Boží ruku, a on vás v pravý čas povýší.“ (1.Pt 5,5-6) Pokorná srdce může Bůh naplnit svým Duchem. Taková srdce jsou otevřená k přijetí Božího bohatého požehnání.

Ježíš – náš příklad

Přemýšlej o Ježíši. Opustil slávu nebes a přišel na tento hříšný svět. Opustil společenství Otce, úctu andělů a uctívání nebeských bytostí. Apoštol Pavel popisuje zkušenost Pána Ježíše těmito slovy: „Ocitl se v těle jako člověk, ponížil se a byl poslušný, a to až k smrti – smrti na kříži! Proto jej Bůh povýšil nade všechno, jméno nad každé jméno mu daroval.“ (Fil 2,8-9) Pán Ježíš se nejen stal člověkem, ale také poslušným služebníkem. A nejen poslušným služebníkem, ale poslušným až na smrt. Nejen zemřel, ale zemřel nejhroznější smrtí – smrtí na kříži. Kristova smrt ho kvalifikovala k tomu, aby se mohl stát naším nejvyšším knězem v nebeské svatyni a mít své místo na pravici Otce. Pokorná poslušnost vždycky předchází opravdové velikosti. Bůh povyšuje ty, kdo se sklání v pokoře.

Definice pokory

Pokora je postoj lásky projevené ve službě. Nezdůrazňuje vlastní důležitost. Neustále se zabývá potřebami druhých. V pokorném srdci není „já“ středem vesmíru. Pokora nás vede k tomu, abychom do centra postavili ty druhé. Pokora se zaměřuje na dávání a ne získávání. Touží po dobrém pro druhé a nezneužívá je pro své výhody. Pokora je vlastnost, které si Bůh váží nejvíce. Pozorně a s modlitbou si přečti následující citáty a odpověz na níže položené otázky.

„Nikdy se nenechejte vést soupeřivostí nebo ješitností, ale raději žijte v pokoře: važte si druhých více než sebe. Ať si každý nehledí jen sebe, ale také druhých.“ (Fil 2,34)
„Proto se jako Boží vyvolení, svatí a milovaní oblečte niterným soucitem, laskavostí a pokorou, mírností a trpělivostí.“ (Kol 3,12)
„Bůh se staví proti pyšným, pokorné ale zahrne milostí.“ (Jak 4,6)

1. Co to znamená „vážit si druhých více, než sebe“?
2. Jak si můžeme „obléci niterný soucit“?
3. Proč se Bůh staví proti pyšným a pokorným dává milost?
4. Proč je pokora tak důležitým předpokladem pro přijetí pozdního deště?

V těchto dnech pros Boha, aby ti daroval pokorného ducha. Pros, aby z tvého srdce odstranil veškerou pýchu. Hleď na to, aby tvá mysl byla naplněna touhou sloužit druhým. Dovol Pánu, aby z tvého srdce odstranil všechno sobectví a nenasytnost. Duch svatý zjevuje pýchu, sobectví, ambice, soutěživého ducha, anebo touhu po předním místě. Když to tak učiní, otevírá srdce pro Pána Ježíše, aby je mohl očistit a zachránit. Proto nás nejdříve pokořuje, dříve než nás může naplnit. Ponižuje dříve, než povýší.

Z pohledu Ducha prorockého

Pozorně si přečti následující stať z AA str. 53-56.

„Od začátku působí Bůh svým svatým Duchem a prostřednictvím lidí uskutečňuje svůj záměr s padlým lidstvem. Projevilo se to už v životě praotců. I na poušti v době Mojžíšově „dával Bůh církvi svého dobrého Ducha, aby je poučoval.“ (Ne 9,20) Také v době apoštolů působil mocně prostřednictvím Ducha svatého ve prospěch církve. Stejná moc, která posilovala praotce, dodávala víru a odvahu Kálefovi a Jozuemu a přinesla úspěch apoštolské církvi, podpírá věrné Boží děti v každé době. Pod vlivem Ducha svatého pomáhali Valdenští křesťané v dobách temna připravovat cestu reformaci. Tatáž síla zajistila zdar úsilí ušlechtilých průkopníků, kteří položili základy dnešní misijní činnosti a překladu Bible do jazyků a nářečí všech národů a kmenů. (str. 54)

I  dnes Bůh používá svou církev k tomu, aby oznámil světu svůj záměr. Dodnes putují poslové od města k městu a z jedné země do druhé, zvěstují poselství kříže a tak připravují cestu pro druhý Kristův příchod. Boží zákon je vyvýšen jako závazné pravidlo. Duch všemohoucího Boha působí na lidi a všichni ti, kdo se jeho vlivu otevírají, svědčí o Bohu a jeho pravdě. Na mnoha místech se můžeme setkat s posvěcenými lidmi, kteří vyprávějí druhým o světle, jež je přivedlo na cestu spasení skrze Krista. A protože stejně jako ti, kdo byli pokřtění Duchem o letnicích, nechávají své světlo svítit, Duch jim dává stále víc a více síly. Takto má být země ozářená Boží slávou.

Naproti tomu jsou i takoví lidé, kteří namísto moudrého využívání příležitostí, které se jim nabízejí, zahálejí. Očekávají, že nastane doba neobvyklého duchovního oživení, kdy se jejich schopnost poučovat jiné výrazně zlepší. Zatímco vyhlížejí dobu, kdy bez jakéhokoli vlastního úsilí získají zvláštní požehnání, které je promění a uschopní ke službě, zanedbávají své současné povinnosti a výsady a nechávají své světlo vyhasínat.

Je pravda, že až se v době konce bude Boží dílo na zemi chýlit ke svému závěru, bude horlivé úsilí posvěcených věřících pod vedením Ducha svatého doprovázeno neobyčejnými znameními Boží přízně. Když židovští proroci předpovídali, že Boží církev obdrží v nebývalé míře dar duchovní milosti, používali obraz raného a pozdního deště, který padá ve východních zemích v době setby a žní. Vylití Ducha svatého v dobách apoštolů bylo počátkem raného deště a výsledek byl velkolepý. Duch svatý bude v pravé církvi přítomen až do doby konce. (str. 55)

Avšak pro dobu krátce před ukončením pozemské žně je přislíben dar mimořádné duchovní milosti, která má připravit církev na příchod Syna člověka. Toto vylití Ducha je přirovnáno k pozdnímu dešti. A právě o tuto větší moc by měli křesťané „v čas jarních dešťů“ prosit Pána žně. Bůh na jejich modlitby odpoví takto: „Tvoří bouřková mračna, hojnými dešti je naplňuje.“ „Sešle vám hojnost dešťů, podzimních i jarních.“ (Za 10,1; Joel 2,23)

Nemají-li však členové Boží církve již dnes živé spojení se zdrojem veškerého duchovního růstu, nebudou na dobu žně připravení. Nedbají-li na to, aby byly jejich lampy neustále připravené a hořely, nedostanou žádnou větší milost v době, kdy ji budou obzvláště potřebovat.

Pouze ti, kdo stále znovu a znovu přijímají novou milost, budou mít tolik síly, kolik jí na každý den potřebují a kolik jsou jí schopní využít. Neočekávají, že v budoucnosti obdrží zvláštní duchovní moc, která je vybaví zázračnými schopnostmi, nezbytnými pro záchranu lidí, ale denně se odevzdají Bohu, aby je mohl učinit použitelnými nástroji. Každý den využívají příležitosti ke službě, které se jim v jejich okolí nabízejí. Každý den svědčí o Pánu, ať se nacházejí kdekoli – při běžných pracích v domácím prostředí, nebo při veřejně prospěšné činnosti. (str. 56)

Boží posvěcení služebníci nacházejí úžasnou útěchu v poznání, že i Kristus během svého pozemského života denně prosil Otce o nový příděl nezbytné milosti. Díky tomuto společenství s Bohem mohl posilovat druhé a přinášet jim požehnání. I Boží Syn se v modlitbě sklání před svým Otcem! Přesto, že je Božím Synem, posiluje svoji víru modlitbou. Čerpá sílu ze spojení s nebem, aby mohl odolávat zlu a sloužit potřebám lidí. Jako náš starší bratr zná potřeby těch, kdo mu chtějí sloužit, přestože jsou slabí a žijí v hříšném světě plném pokušení. Ví, že poslové, které považuje za způsobilé, jsou jen slabí a chybující lidé, ale všem, kteří se plně odevzdají do jeho služby, slibuje Boží pomoc. Jeho vlastní příklad je důkazem, že upřímná a vytrvalá prosba předložená Bohu ve víře – ve víře, která vede k úplné závislosti na Bohu a k bezvýhradné oddanosti jeho dílu – může lidem zajistit pomoc Ducha svatého v boji proti hříchu.

Každý služebník, který se řídí Ježíšovým příkladem, bude připraven přijmout a využít moc, kterou Bůh zaslíbil své církvi, aby mohla dozrát pozemská úroda. Když poslové evangelia každé ráno poklekají před Bohem a obnovují svůj slib oddanosti, obdarovává je Bůh přítomností svého Ducha a jeho oživující a posvěcující mocí. Za svými každodenními povinnostmi pak odcházejí s jistotou, že je neviditelná přítomnost Ducha svatého uschopní stát se „Božími spolupracovníky“.

Aplikace Boží rady

Prožití zkušenosti pozdního deště

V průběhu dějin Bůh používal lidi, kteří před ním pokořili svá srdce. Když Bůh objeví lidi, kterým na Boží slávě záleží více než na vlastní, mocně je použije pro pokrok svého království. Když učedníci pokořili svá srdce před Božím trůnem, vyznávali své hříchy a odevzdávali se do Boží vůle – tehdy prožili vylití daru Ducha svatého v úžasné míře.

1. Je dar Ducha svatého limitován na určitou dobu? (Ef 5,18; Jan 16,7; AA 53-54;)
2. Jaké zaslíbení dal Pán Ježíš těm, kdo chtějí nechat dál svítit své světlo – tak jako ti, kteří byli pokřtěni Duchem svatým o letnicích? (AA 54)
3. Proč někteří členové církve přijdou o vylití Ducha svatého v pozdním dešti? (Mt 25,1-10; AA 54)
4. Jak Bůh popisuje mimořádné vylití Ducha svatého v pozdním dešti těsně před příchodem Pána Ježíše? (Zach 10,1; Joel 2,23; AA 54-55;)

V zemědělském cyklu Izraele raný déšť přicházel na podzim, zvlažil zaseté obilí, aby mohlo vzklíčit. Pozdní déšť pak byl očekáván na jaře, na konec zemědělského cyklu. Byl potřeba proto, aby zrno dozrálo a byla bohatá úroda. (Dt 11,14;) Dostatek deště byl v Izraeli vnímán jako projev Božího požehnání a laskavosti. Boží proroci použili obraz pozdního deště, aby představili mohutné vylití Ducha svatého těsně před druhým příchodem Pána Ježíše a aby posílil svou církev ke kázání poselství pro poslední dobu.

5. Kdo přijme pozdní déšť? Jaké jsou předpoklady pro přijetí Ducha svatého v pozdním dešti? (AA 55.56;)

Jaká přednost! Jaká příležitost! Jaká možnost! Bůh touží vylít svého Ducha na církev dnešní doby. Chceš mu otevřít své srdce a prosit, aby ti zjevil ve tvém životě to, co by mohlo naplnění zaslíbení překazit?