„Řekl mu pán jeho: To dobře, služebníče dobrý a věrný, nad málem byl jsi věrný, nad mnohem tebe ustanovím. Vejdiž v radost pána svého.“ (Mat 25,23)

S nevýslovnou láskou vítá Ježíš své věrné k radosti svého Pána. Spasitelova radost spočívá v tom, že vidí v království slávy duše, jež byly spaseny jeho utrpením a ponížením. I vykoupení budou účastníky Jeho radosti, když mezi blahoslavenými spatří ty, kdož byli pro Krista získáni jejich modlitbami, jejich úsilím a láskyplnou obětí. Až se shromáždí kolem velkého bílého trůnu, naplní jejich srdce nevypravitelná radost, když uzří ty, jež získali pro Krista, a uvidí, že oni získali další a ti zase další a že tak všichni byli přivedeni do přístavu pokoje, aby tam složili své koruny k nohám Ježíšovým a chválili Jej po nekonečnou věčnost.

Když jsou vykoupení uvítáni v městě Božím, zaznívá vzduchem jásavé vítězné volání. Zakrátko se setkají dva Adamové. Syn Boží stojí s otevřenou náručí, aby přijal otce lidského rodu – bytost, kterou stvořil, která zhřešila proti svému Tvůrci a pro jejíž hřích nese Spasitelovo tělo známky ukřižování. Když Adam poznává stopy po strašných hřebech, nepadá svému Pánu do náruče, nýbrž vrhá se v pokoře k Jeho nohám a volá: „Hoden, hoden jest ten Beránek, jenž byl zabit!“ (dle Zj 5,12; KJB) Něžně ho Spasitel zvedá a vybízí ho, aby znovu pohlédl na domov v Edenu, z něhož byl tak dlouho vypovězen.

Po vyhnání z ráje byl Adamův život na zemi naplněn žalem. Každý vadnoucí list, každé obětní zvíře, každý vliv zkázy na krásné tváři přírody, každá skvrna na čistotě člověka byla novou připomínkou jeho hříchu. … Téměř tisíc let nesl s trpělivou pokorou trest za přestoupení. Vskutku věrně se kál za svůj hřích a s důvěrou spoléhal na zásluhy zaslíbeného Spasitele a zemřel v naději na vzkříšení. Syn Boží dal výkupné za selhání a pád člověka. A nyní, skrze dílo smíření je Adam znovu uveden ve své původní panství. (GC 647,648)