„Takť praví ten, kterýž svědectví vydává o těchto věcech: Jistěť přijdu brzo. Amen. Přijdiž tedy Pane Ježíši.“(Zj 22,20)

Druhý příchod Páně byl ve všech dobách nadějí jeho věrných následovníků. Zaslíbení, že opět přijde, které dal Spasitel při loučení na hoře Olivetské, ozářilo budoucnost jeho učedníkům a naplnilo jejich srdce radostí a nadějí, kterou nemohly uhasit nebo zkalit žádné útrapy ani zkoušky. V utrpení a pronásledování byl „příchod velikého Boha a spasitele našeho“ „blahoslavenou nadějí.“ (Tit 2,13) Když křesťané v Tessalonice se žalem pochovávali své milované, kteří doufali, že se dožijí příchodu Páně, poukázal jim Pavel, jejich učitel, na vzkříšení, jež nastane při Spasitelově příchodu. Tehdy mrtví v Kristu vstanou a spolu s živými budou uchváceni vstříc Pánu v povětří. „A tak,“ pravil, „vždycky se Pánem budeme. A protož potěšujte jedni druhých těmito slovy.“ (1Tes 4, 16-18) …

Ze žalářů, z hranic a popravišť, kde svatí a mučedníci svědčili pro pravdu, se přes celá staletí nese hlas jejich víry a naděje. Protože „byli přesvědčeni o tom, že Kristus vstal z mrtvých a tudíž i sami vstanou z mrtvých, až Kristus přijde, pohrdali smrtí,“ jak pravil jeden z těchto křesťanů, „a byli nad ní povzneseni.“ (D. Taylor: Kristova vláda na zemi čili hlas církve ve všech dobách, str. 33) Ochotně sestupovali do hrobu, aby z něj mohli „svobodně vstát.“ Toužili po Pánu, „který přijde z nebe v oblacích a se slávou svého Otce“, „aby přinesl spravedlivým království.“ Valdenští vyznávali tutéž víru. Viklef vzhlížel k Vykupitelovu příchodu jako k naději církve. (GC 302-303)

Na skalnatém Patmosu uslyšel milovaný učedník Páně zaslíbení: „Jistě přijdu brzo,“ a jeho toužebná odpověď vyjádřila to, zač se modlí církev na celé své pouti: „Amen. Přijdiž tedy, Pane Ježíši.“ (Zj 22,20) (GC 302)