„Pohleďte, jakou lásku dal nám Otec, totiž abychom synové Boží slouli.“ (1Jan 3,1)

Jaká láska, jaká s ničím nesrovnatelná láska, že my, hříšní a odcizení, můžeme být přivedeni zpět k Bohu a být přijati do Jeho rodiny! Můžeme jej oslovovat líbezným jménem „Otče náš.“…

Veškerá otcovská láska, jež plyne z pokolení do pokolení řečištěm lidských srdcí, všechny prameny něžnosti, jež vytryskly v lidských duších, jsou ve srovnání s nekonečnou, nevyčerpatelnou Boží láskou jen malým potůčkem proti nezměrnému oceánu. Jazyk nemůže vyjádřit tuto lásku, pero ji nemůže popsat. Můžete nad ní přemýšlet každý den svého života; můžete pilně zkoumat Písmo, abyste ji pochopili; můžete sebrat všechny své síly a schopnosti, kterými vás obdařil Bůh, a vyvinout úsilí k pochopení lásky a soucitu nebeského Otce; a přesto zůstává nekonečně mnoho nepochopitelného. Nad touto láskou můžete hloubat celé věky, přesto nikdy nepochopíte délku a šířku, hloubku a výšku lásky Boží, která dala Syna, aby zemřel za svět. Sama věčnost ji nemůže nikdy plně odhalit. Přesto když zkoumáme Bibli a přemýšlíme o životě Kristově a o plánu vykoupení, otevírají se tato velká témata našemu chápání stále více. ( 5T 739, 740).

Kristus přišel, aby světu zjevil Boha jako Boha lásky, plného milosrdenství, soucitu a slitování. (5T 738,739).

Bylo by dobré, abychom každý den věnovali hodinu uvažování o životě Kristově od jeslí až po Golgotu. Měli bychom jej probírat bod za bodem a nechat svou představivost vžít se do každé události, zvláště závěrečných událostí Jeho pozemského života. Takovým rozjímáním nad Jeho učením, utrpením a nekonečně velkou obětí, jakou přinesl pro vykoupení lidstva, můžeme posilovat svou víru, oživovat svou lásku a být hlouběji naplněni tím duchem, který posiloval našeho Spasitele. Chceme-li být nakonec spaseni, musíme se všichni učit lekci pokání a víře pod křížem. … Všechno, co je v člověku vznešené a ušlechtilé, odpoví na rozjímání o Kristu na kříži. (4T 374).