„Žádejž pak důvěrně, nic nepochybuje. Nebo kdož pochybuje, podoben jest vlnám mořským, kteréž vítr sem i tam žene, a jimi zmítá.“ (Jak 1,6)

Modlitba a víra jsou spolu úzce spjaty, a proto je nutné je vždy studovat společně. V modlitbě víry je božská věda; je to věda, které musí porozumět každý, kdo chce, aby jeho životní dílo mělo úspěch. Kristus praví: „Zač byste koli, modléce se, prosili, věřte, že vezmete, a staneť se vám (bude vám to dáno; Nová smlouva).“ (Mar 11,24). Dává nám jasně najevo, že naše prosby musí být v souladu s Boží vůlí; musíme prosit o věci, které zaslíbil, a cokoliv dostaneme, musí být použito k plnění Jeho vůle. Jsou-li tyto podmínky splněny, splní se i zaslíbení.

Můžeme prosit o odpuštění hříchu, o Ducha svatého, o povahu podobnou povaze Kristově, o moudrost a sílu konat Jeho dílo a o každý dar, který zaslíbil; potom máme věřit, že to, o co jsme prosili, obdržíme a děkovat Bohu za to, že jsme to obdrželi. Nemusíme čekat na žádný viditelný důkaz požehnání. Dar je již v samotném zaslíbení a my si můžeme jít po své práci s ujištěním, že Bůh je mocen splnit to, co zaslíbil, a že dar, který již vlastníme, se projeví tehdy, kdy jej budeme nejvíce potřebovat.

Žít tedy slovem Božím znamená podřídit Mu celý život. V takovém životě bude pociťováno neustálé vědomí potřeby a závislosti, vylévání srdce Bohu. Modlitba je nutností, protože je životem duše. Rodinná i veřejná modlitba mají své místo; avšak to, co udržuje život duše je důvěrné, osobní společenství s Bohem,. …

Světa se zmocňuje takové napětí, jako nikdy předtím. V zábavách, honbě za penězi, v boji o moc a v samotném boji o existenci je hrozná síla, jež se zmocňuje těla, duše i ducha. Uprostřed tohoto šíleného shonu promlouvá Bůh. Vyzývá nás, abychom se oddělili a spojili se s Ním: „Upokojtež se, a vězte, žeť jsem já Bůh.“ (Žalm 46,10). …

Ne krátké zastavení v Jeho přítomnosti, ale osobní styk s Kristem, posadit se ve společenství s Ním - to je naše potřeba. (Ed 257-261).