„O tom pak dni a hodině té žádný neví, ani andělé nebeští, jediné sám Otec můj.“ (Mat 24,36)

Z nebe je slyšet hlas Boží, ohlašující den a hodinu Ježíšova příchodu, a vydávající věčnou smlouvu Jeho lidu. Jako burácení nejsilnějšího hromu hřmí Jeho slova zemí. (GC 640)

Promluvil jednu větu a potom se odmlčel, zatímco slova burácela zemí. Izrael Boží stál se svými zraky upřenými vzhůru, naslouchajíce slovům, jak vycházela z úst Toho, jehož jméno jest Jehovah, a burácela zemí jako hřmění nejsilnějšího hromu. Bylo to hrozné a zároveň vznešené a slavnostní. Na konci každé věty svatí zvolali: „Sláva! Halelujah!“ (EW 285,286)

Žijící svatí v počtu 144 000 poznali a porozuměli onomu hlasu, zatímco bezbožní mysleli, že to byl hrom a nějaké zemětřesení. (EW 15)

Naslouchající Izrael Boží stojí se svými zraky upřenými vzhůru. Jejich tváře jsou prozářeny Jeho slávou a skví se jako se skvěl obličej Mojžíšův, když sestupoval z hory Sinai. Bezbožní na ně nemohou pohlédnout. A když je vyhlášeno požehnání nad těmi, kteří ctili Boha zachováváním Jeho Soboty jako svaté, zaznívá mocné vítězoslavné volání. (GC 640)

Potom nastalo milostivé léto, kdy země odpočine. (EW 35)

Velebné světlo zářilo na svaté. Jak překrásně potom vypadali! Všechny známky starosti a únavy zmizely, a v každé tváři bylo vidět zdraví a krásu. Jejich nepřátelé, pohané okolo nich, padali jako mrtví; nemohli snést světlo, které zářilo na vysvobozené, bohabojné svaté. Toto světlo a sláva na nich zůstávaly, dokud Ježíše nebylo vidět na nebeských oblacích. (EW 272,273)

A viděla jsem plout planoucí oblak tam, kde stál Ježíš. Potom Ježíš … zaujal své místo na oblaku, který Jej unášel na Východ, kde se nejprve jevil svatým na zemi jako malý temný oblak, který byl znamením Syna člověka. Zatímco oblak plul od Svatyně k Východu, což trvalo několik dnů, synagoga satanova se klaněla u nohou svatých. (To the Little Remnant Scattered Abroad Broadside, 6.4.1846)