„My tedy tím, což není odměřeno, nechlubíme se, cizími pracemi, ale naději máme, když víra vaše růsti bude v vás, že se rozšíříme dále podlé toho, jakž nám odměřeno.“ (2Kor 10,15)

Musíš se odvrátit od satanovy „okouzlující“ půdy a nesmíš dovolit své mysli, aby byla odvedena od věrnosti Bohu. Skrze Krista můžeš a měla bys být šťastná a osvojit si návyky sebeovládání. I tvé myšlenky musí být uvedeny v poddanost vůli Boží a tvé city pod vládu rozumu a víry. Představivost ti nebyla dána na to, aby si bez jakéhokoliv omezení či ukáznění poletovala sem tam a dělala si co se jí zachce. Jestliže budou špatné myšlenky, budou i pocity zlé, myšlenky pak spolu s pocity tvoří mravní povahu. … Jestliže se budeš poddávat svým dojmům a dovolíš-li svým myšlenkám, aby odbíhaly na cestu podezírání, pochyb a reptání, budeš patřit mezi nejnešťastnější smrtelníky. …

Drahá sestro F., máš chorobnou obrazotvornost a zneuctíváš Boha, když dovoluješ, aby tvé pocity měly úplnou nadvládu nad rozumem a soudností. Máš rozhodnou vůli, což způsobuje, že myšlení má vliv na tělo - narušuje krevní oběh a vytváří překrvení určitých orgánů - a ty svým pocitům obětuješ své zdraví.

Děláš chybu, která, nebude-li napravena, neskončí pouze zkázou tvého vlastního štěstí. Nezraňuješ jen sama sebe, ale i další členy své rodiny. … Nechala jsi … svou velmi činorodou obrazotvornost, aby ovládla tvůj rozum. … Kdybys neměla moc ovládat své city, nebylo by to hříchem. Ty ji však vlastníš, a proto nemáš vůbec žádnou omluvu pro to, aby ses poddávala nepříteli. Je zapotřebí, aby tvá vůle byla posvěcena a poddávala se vůli Boží, místo toho, aby se stavěla proti ní. …

Člověk byl postaven do světa utrpení, starostí a zmatku. Je zde proto, aby byl vyzkoušen a zprubován, jako byli Adam a Evou, aby si mohl vypěstovat správnou povahu a aby vyšel ze zmatku a disharmonie v soulad. Je toho mnoho, co máme učinit a co je podstatné. … A toho, z čeho se můžeme těšit, je také mnoho. Skrze Krista jsme uvedeni do spojení s Bohem. Jsme mu neustále zavázáni za Jeho milosrdenství. Ačkoli cítíme, že jsme nehodni projevů Jeho přízně, máme být vděčni i za ten nejmenší z nich. (5T 310,311)