„Bůh jest naše útočiště i síla, ve všelikém ssoužení pomoc vždycky hotová.“ (Žalm 46,1)

Ačkoli bude lid Boží obklopen nepřáteli, kteří budou usilovat o jeho záhubu, přesto mučivá úzkost, kterou vytrpí, nebude ze strachu z pronásledování pro pravdu. Budou se obávat, že se nekáli ze všech hříchů, a že pro nějaký hřích v nich samotných se připraví o splnění Spasitelova zaslíbení: Já „tebe ostříhati budu od hodiny pokušení, kteráž přijíti má na všecken svět.“ (Zj 3,10) Kdyby mohli mít jistotu odpuštění, neděsili by se mučení nebo smrti; pokud by se však ukázali nehodnými a ztratili by život pro své vlastní povahové nedostatky, bylo by tím svaté Boží jméno pohaněno.

Ze všech stran lid Boží slyší o věrolomných spiknutích a všude vidí aktivní působení vzpoury; vnitřně pak pociťují hlubokou, opravdovou touhu duše, aby toto velké odpadlictví mohlo být ukončeno a aby mohla skončit bezbožnost bezbožných. A zatímco prosí Boha, aby zastavil dílo vzpoury, sžírá je palčivý pocit vlastních výčitek, že sami nemají více sil, aby čelili a zastavili mocný příval zla. Cítí, že kdyby vždycky dali všechny své schopnosti do služby Kristu, postupujíce vpřed od síly k síle, satanovy síly by měly méně moci k jejich přemožení.

Ponižují své duše před Bohem, poukazujíce na své dřívější pokání ze svých mnohých hříchů a dovolávajíce se Spasitelova zaslíbení: „Nechť se chopí mé síly, aby učinil se mnou pokoj, a učiní se mnou pokoj.“ (Izaiáš 27,5; KJB) Jejich víra neochabuje, i když jejich modlitby nejsou okamžitě vyslyšeny. Ačkoli zakoušejí největší úzkost, hrůzu a těžkosti, neustávají se svými prosbami. Pevně se chápou síly Boží, jako se Jákob chopil anděla, a jazykem jejich duší je: „Nepustím tě, leč mi požehnáš.“ (1Moj 32,26) (GC 619, 620)

Čas soužení je zkouška ohněm, která má rozvinout Kristu podobné povahy. Je určena k tomu, aby přivedla lid Boží ke zřeknutí se satana a jeho pokušení. (RH 12.8.1884)