„Čehož se od věků neslýchalo, a ušima nepochopilo, oko nevídalo Boha kromě tebe, aby tak činil tomu, kterýž naň očekává.“ (Iz 64,4)

Mnozí touží proniknout do slávy budoucího světa a odhalit taje věčných tajemství, ale snaží se nadarmo. To, co je zjeveno, patří nám a našim dětem. … Veliký Zjevovatel odhalil našemu chápání mnohé věci, které jsou podstatné pro to, abychom mohli porozumět půvabům nebeského světa a vzhlíželi k nebeské odplatě. (dle Žid 11,26; Ns) …

Ježíšova odhalení týkající se nebeských věcí jsou takové povahy, že je může ocenit jen duchovní mysl. Obrazotvornost může shromáždit své nejvyšší možné síly, aby vykreslila slávu nebes, ale „co oko nevidělo a ucho neslyšelo a na lidské srdce nevstoupilo, to Bůh připravil těm, kdo ho milují.“ (1Kor 2,9; Ns) Všude kolem nás jsou nebeské bytosti. … Andělé světla vytváří kolem duše nebeské ovzduší, pozdvihujíce nás k neviditelnému a věčnému. Jejich postavy nejsme schopni svým přirozeným zrakem spatřit; nebeské věci můžeme rozpoznat jen duchovním zřením. Nepopsatelná sláva andělů světla by ochromila naše lidské síly. Pouze duchovní sluch může rozpoznat souzvuk nebeských hlasů. Kristus nemá v úmyslu vzbuzovat emoce oslnivými popisy. … On sám – cesta, pravda i život – se s dostatečnou jasností představil jako jediný prostředek, jímž má být dosaženo spasení. Nic dalšího ve skutečnosti není zapotřebí.

Kristus by mohl přivést lidskou duši na práh nebeského světa a otevřenými dveřmi nám ukázat jeho skrytou slávu, která zaplavuje nebeskou svatyni a která vyzařuje jejími vchody. Musíme na ni však patřit vírou, ne přirozeným zrakem. On nezapomíná, že jsme Jeho lidské nástroje, abychom konali dílo Boží ve světě, který je cele sežehnut a zmařen prokletím. Právě na tomto světě, který je oděn mravní temnotou jakoby příkrovem smrti, kdy tmy přikrývají zemi a mrákota národy, máme kráčet ve světle nebes. (IHP 366)