„A tak kdo si myslí, že stojí, ať hledí, aby nepadl.“ (1Kor 10,12; Ns)

Petrův pád nebyl okamžitý, ale postupný. Důvěra v sebe jej přivedla k přesvědčení, že je spasen, a krok za krokem byl sváděn na stezku vedoucí do záhuby, až zapřel svého Mistra. Nikdy se nemůžeme s jistotou spolehnout sami na sebe, nebo se domnívat, že až do nebe jsme v bezpečí před pokušením. Ti, kdož přijímají Spasitele, ať je jejich obrácení sebeupřímnější, by neměli být nikdy učeni, aby prohlašovali nebo měli pocit, že jsou spaseni. To je zavádějící. Každý by měl být vyučen, aby pěstoval naději a víru. Ale i když jsme se odevzdali Kristu a víme, že nás přijímá, nejsme mimo dosah pokušení. … Jen ten, kdo snáší pokušení (zkoušku - KJB), obdrží korunu života. (Jak 1,12)

Těm, kteří přijímají Krista a ve svém prvním zanícení říkají: „Jsem spasen,“ hrozí nebezpečí, že budou spoléhat sami na sebe. … Je nám dáno varování: „A tak kdo si myslí, že stojí, ať hledí, aby nepadl.“ (1Kor 10,12; Ns) Naše jediné bezpečí spočívá v neustálé nedůvěře v sebe a v neustálé závislosti na Kristu.

Jsou mnozí, kteří vyznávají Krista, ale nikdy se nestávají zralými křesťany. Uznávají, že se člověk nachází v padlém stavu, že jeho schopnosti jsou zeslabeny, že je neschopen dosáhnout mravního pokroku. Říkají však, že Kristus nesl každé břímě, všechno utrpení a každé sebezapření a že Jej nechávají, aby to vše nesl. Tvrdí, že po nich se nežádá nic, než aby věřili. Kristus však prohlásil: „Chce-li kdo za mnou přijíti, zapřiž sebe sám, a vezmi kříž svůj, a následujž mne.“ (Mat 16,24)

Nesmíme nikdy usnout na vavřínech a ustat v pokroku vpřed, říkajíce: „Jsem spasen.“ Pokud takto smýšlíme, pak pohnutky k bdělosti, k modlitbám, k vážnému úsilí jít vpřed za vyššími cíli pohasínají. Ani jedna posvěcená ústa nepronesou tato slova, dokud nepřijde Kristus a my nevejdeme branami do města Božího. Tehdy budeme moci plným právem vzdát slávu Bohu a Beránkovi za věčné vysvobození. (RB 42,43)