„Ačkoli já vím, že vykupitel můj živ jest, a že v den nejposlednější nad prachem se postaví. A ač by kůži mou i tělo červi zvrtali, však vždy v těle svém uzřím Boha. Kteréhož já uzřím sobě, a oči mé spatří jej, a ne jiný, jakkoli zhynula ledví má u vnitřnosti mé.“ (Job 19,25.26)

Při vzkříšení bude naše osobní totožnost zachována, ačkoli částice hmoty neboli materiální podstaty toho, co vešlo do hrobu, budou jiné. Předivné skutky Boží jsou člověku tajemstvím. Duch, charakter člověka, se vrací k Bohu, kde bude zachován. Při vzkříšení bude každý člověk mít svou vlastní povahu. Bůh v čase, který sám určil, povolá mrtvé k životu tím, že jim dá nové dchnutí života a rozkáže, aby vyschlé kosti ožily. Z hrobu vyjde stejná podoba, ale bude prostá nemocí a jakéhokoli kazu. Žije znovu a nese tutéž osobnost a rysy, takže přítel pozná přítele. V přírodě neexistuje žádný Boží zákon, který by ukazoval na to, že Bůh vrátí stejné částice hmoty, které formovaly tělo před jeho smrtí. Bůh dá spravedlivým mrtvým tělo, jakž sám ráčí. (viz 1Kor 15,38)

Apoštol Pavel ilustruje tuto věc zrnem, které je zaseto na poli. Zaseté símě zahyne, ale vzejde z něho nové. Přirozená podstata zrna, které se rozloží, již nebude vzkříšena do původního stavu, ale Bůh mu dá tělo, jakž sám ráčí. Lidské tělo bude sestávat z mnohem skvělejšího materiálu, protože to bude nové stvoření, nové zrození. „Rozsívá se tělo tělesné, vstane tělo duchovní.“ (1Korintským 15,44) (6BC 1093)

(Věřící) může zemřít, stejně jako Kristus zemřel, ale Spasitelův život je v něm. Jeho život je skryt s Kristem v Bohu. „Já jsem přišel, aby život měly,“ pravil Ježíš „a měly ho hojnost.“ (Jan 10,10; Ns) On uskutečňuje onen velký proces, jímž jsou věřící v tomto přítomném životě učiněni jedno s Ním, aby s Ním mohli zůstat jedno po celou věčnost ...

V nejposlednější den je vzkřísí jako část sebe samého ... Kristus se s námi stal jedno, abychom my jsme se mohli stát jedno s Ním v božství. (RH 18.6.1901)