„Prociťte a prozpěvujte, kteříž přebýváte v prachu. Nebo rosa tvá je jako rosa na bylinách, a země vydá mrtvé.“ (Iz 26,19 – KJB)

Král králů sestupuje na oblaku, zahalen plamenem ohně. Nebesa jsou svinuta jako svitek, země se před Ním třese, a všeliká hora i ostrov se pohnuly ze svého místa. …

Uprostřed potácející se země, prudkého blýskání a burácení hromu, hlas Syna Božího povolává spící svaté. Pohlíží na hroby spravedlivých a pak, zvedaje své ruce k nebi, volá: „Probuďte se, probuďte se, probuďte se, vy, kteříž spíte v prachu, a vstaňte!“ Po celé široširé zemi uslyší mrtví onen hlas, a kteří uslyší, budou žít. A celá země zazvučí krokem nesmírně velikého zástupu ze všelikého národu, pokolení, jazyku a lidu. Vycházejí z žaláře smrti, oděni nesmrtelnou slávou, volajíce: „Kde jest, ó smrti, osten tvůj? Kde jest, ó peklo (ó hrobe – KJB), vítězství tvé?“ (1Kor 15,55) A žijící spravedliví a vzkříšení svatí spojují své hlasy v dlouhém, radostném, vítězoslavném zvolání.

Všichni vycházejí ze svých hrobů ve stejném vzrůstu, jako když do něj sestupovali. … Avšak všichni povstávají ve svěžesti a síle věčného mládí. … Smrtelná, pomíjitelná postava, zbavena půvabu, kdysi poskvrněna hříchem, stává se dokonalou, krásnou a nesmrtelnou. Všechny vady a znetvoření zůstávají v hrobech. …

Žijící spravedliví jsou proměněni „hned pojednou, v okamžení.“ Hlasem Božím byli oslaveni; nyní jsou učiněni nesmrtelnými a se vzkříšenými svatými jsou zachváceni vstříc Pánu v povětří. Andělé shromažďují „vyvolené jeho ode čtyř větrů, a od končin nebes až do končin jejich.“ (Mat 24,31) (GC 641,642,644,645)

Když nemluvňátka vycházejí ze svých prachových lůžek nesmrtelná, ihned letí do náručí svých matek. (2SM 260)

Přátelé, dlouho odloučeni smrtí, se sdružují, aby se již nikdy nerozešli, a s písněmi radosti vystupují spolu do Města Božího. (GC 645)