„I řekl jsem: Běda mně, jižť zahynu, proto že jsem člověk poškvrněné rty maje, k tomu u prostřed lidu rty poškvrněné majícího bydlím, a že krále Hospodina zástupů viděly oči mé.“ (Iz 6,5)

Ti, kdož zakoušejí biblické posvěcení, budou projevovat ducha pokory. Podobně jako Mojžíš uzřeli strašlivý majestát svatosti a vidí svou vlastní nehodnost ve srovnání s čistotou a vznešenou dokonalostí Nekonečného.

Prorok Daniel byl příkladem pravého posvěcení. Jeho dlouhý život byl vyplněn ušlechtilou službou svému Mistru. Byl pro nebesa mužem „velmi milým.“ (Dan 10,11) Přesto místo toho, aby prohlašoval, že je čistý a svatý, se tento vážený prorok sám ztotožnil se skutečně hříšným Izraelem, když snažně prosil Boha za svůj lid: „Nebo ne pro nějaké naše spravedlnosti padajíce, pokorně prosíme tebe, ale pro milosrdenství tvá mnohá.“ „Zhřešili jsme, bezbožně jsme činili.“ Říká: „Ještě jsem mluvil a modlil se, a vyznával hřích svůj i hřích lidu svého.“ … (Dan 9,18.15.20)

Když Job uslyšel hlas Pána z vichru, zvolal: „Děsím se a činím pokání v prachu a popelu.“ (Job 42,6; KJB) Právě tehdy, když Izaiáš uzřel slávu Hospodinovu a uslyšel volající serafíny: „Svatý, svatý, svatý Hospodin zástupů!,“ zvolal: „Běda mně, jižť zahynu.“ (Iz 6,3.5) Poté, co byl Pavel vtržen do třetího nebe a slyšel nevypravitelná slova, „kterýchž nesluší člověku mluviti,“ mluví o sobě jako o „nejmenším ze všech svatých.“ (2Kor 12,2-4; Ef 3,8) Byl to milovaný Jan, který spočíval na Ježíšově hrudi a hleděl na jeho slávu, který padl jako mrtvý k nohám anděla. (Zj 1,17)

Ti, kdož žijí ve stínu Golgotského kříže, se nebudou vyvyšovat ani pyšně prohlašovat, že jsou bez hříchu. Cítí, že to byl jejich hřích, který způsobil smrtelný zápas, který zlomil srdce Syna Božího, a pomyšlení na to je povede k sebeponížení. Ti, kdož žijí nejblíže Ježíši, poznávají nejzřetelněji slabost a hříšnost lidství a jejich jediná naděje je v zásluhách ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Spasitele. (RB 14,15)