„Chce-li kdo přijíti za mnou, zapři sám sebe, a beř svůj kříž na každý den, a následuj mne.“ (Luk 9,23)

Hříchem, kterému se do nejvyšší míry poddáváme, a který nás odděluje od Boha a působí tolik nakažlivého duchovního nepokoje, je sobectví. Bez sebezapření se nemůžeme vůbec navrátit k Pánu. Sami ze sebe nemůžeme učinit nic; avšak skrze Boha, který nás posiluje, můžeme žít životem pro jiné, činíce jim dobře, a takto se vyhnout hříchu sobectví. Nemusíme jít do pohanských zemí, abychom projevili svou touhu zasvětit vše Bohu v užitečném, nesobeckém životě. Toto bychom měli konat v rodinném kruhu, ve sborovém společenství, mezi těmi, s kterými se stýkáme a s kterými pracujeme. Je to právě v každodenních zaměstnáních, kde má být vlastní „já“ zapřeno a potlačováno v podřízenost.

Pavel mohl říci: „Na každý den umírám.“ Je to právě toto každodenní umírání vlastnímu „já“ v nepatrných záležitostech života, co z nás činí vítěze. Měli bychom zapomenout na své vlastní „já“ v touze konat dobro druhým. Mnozí mají naprostý nedostatek lásky k druhým lidem. Místo, aby věrně plnili své povinnosti, hledají raději své vlastní potěšení.

Bůh výslovně ukládá všem svým následovníkům povinnost, aby svým vlivem i svými prostředky byli požehnáním pro druhé, a prosili Jej o tu moudrost, která je uschopní vykonat vše, co je v jejich silách, pro povznesení myšlenek a citů těch, kteří se dostávají do působnosti jejich vlivu. V službě druhým prožijí radostné uspokojení, vnitřní pokoj, který bude dostatečnou odměnou. Když budou vedeni vysokou a vznešenou touhou prokazovat druhým dobro, naleznou pravé štěstí ve věrném plnění rozmanitých životních povinností. To přinese více než jen nějakou pozemskou odplatu, protože každé věrné, nesobecké splnění povinnosti je zapsáno anděly a skví se v životním záznamu. V nebi nikdo nebude myslet na sebe, ani nebude vyhledávat své vlastní potěšení; ale všichni, z čisté, ryzí lásky, budou usilovat o štěstí nebeských bytostí okolo sebe. Jestliže se chceme těšit z nebeské společnosti na obnovené zemi, musíme být ovládáni nebeskými zásadami již zde. (2T 132,133).

Největší dílo, které může být na našem světě vykonáno, je oslavit Boha životem, který zjevuje Kristovu povahu. (6T 439).