Sk.AmazingHope.net (Na domovskej stránke) Sk.AmazingHope.net

02. Pronásledování v prvních staletích

Kniha - Veľký spor vekov


Register - na začiatok na začiatok

02. Pronásledování v prvních staletích

GC 39 Když Pán Ježíš vylíčil svým učedníkům úděl Jeruzaléma a scény jeho druhého příchodu, potom také předpověděl, co bude prožívat jeho lid od chvíle, kdy od nich bude vzat, až do doby, kdy se vrátí s mocí a slávou, aby je vysvobodil. Spasitel z Olivetské hory viděl bouře, které dopadnou na apoštolskou církev. Dívaje se dále do budoucnosti jeho zrak rozeznával divoké a pustošivé bouře, které zažijí jeho následovníci v přicházejících staletích temna a pronásledování. Několika málo hrůzu nahánějícími slovy předpověděl, jaký úděl připraví mocní tohoto světa Boží církvi (Mt 24,9.21.22). Kristovi následovníci musí jít stejnou cestou pokoření, potupy a utrpení jako jejich Mistr. Nepřátelství projevované vůči Vykupiteli světa se projeví také vůči všem, kdo uvěří v jeho jméno.

Dějiny rané křesťanské církve svědčí o naplnění Spasitelových slov. Mocnosti země i pekla se spojily proti Kristu přítomnému v jeho následovnících. Pohanství předvídalo, že pokud zvítězí evangelium, budou jejich chrámy a oltáře smeteny; proto ve snaze zničit křesťanství sjednotilo své síly. Byl zapálen oheň pronásledování. Křesťané byli zbavováni svého majetku, vyháněni ze svých domovů. Podstoupili „mnohý boj rozličných utrpení“ (Žd 10,32). „Posměchy a mrskáním trápeni, ano i vězeními a žaláři.“ (Žd 11,36) GC 40 Mnozí zpečetili své svědectví vlastní krví. Bez milosti byli pobíjeni urození i otroci, bohatí i chudí, vzdělaní i prostí.

Pronásledování, které začalo za císaře Nerona, přibližně v době umučení apoštola Pavla, pokračovalo po staletí s větší či menší krutostí. Křesťané byli nespravedlivě obviňování z nejstrašnějších zločinů a byli osočováni, že zapříčinili všemožné pohromy - hlad, mor a zemětřesení. Když se pak stali předměty všeobecného podezírání a nenávisti, byli připraveni udavači, kteří pro zisk zrazovali nevinné. Křesťané byli odsuzováni jako buřiči proti říši, nepřátelé náboženství a škůdci společnosti. Velký počet z nich byl v amfiteátrech předhozen dravé zvěři nebo za živa upálen. Někteří byli ukřižováni, jiní zašiti do kůží zvířat a předhozeni do arény, kde je roztrhali psi. Jejich potrestání bylo často hlavním bodem zábavy při veřejných slavnostech. Velké zástupy lidí se shromažďovaly, aby se bavily pohledem a uvítaly jejich smrtelný zápas smíchem a potleskem.

Kristovi následovníci byli pronásledovaní jako lovná zvěř, ať se snažili ukrýt kdekoli. Byli nuceni hledat úkryt na nehostinných a pustých místech. „Opuštěni, souženi, a zle s nimi nakládáno, jichžto nebyl svět hoden, po pustinách bloudíce, i po horách, a jeskyních, i v doupatech země.“ (Žd 11,37.38) Tisícům poskytly útulek katakomby. Pod pahorky za hradbami Říma byly v zemi a ve skalách vyhloubeny dlouhé chodby. Spletitá a tmavá síť podzemních chodeb byla za městskými zdmi dlouhá mnoho kilometrů. V těchto podzemních úkrytech pochovávali Kristovi následovníci své zemřelé a zde také nalézali útočiště, když byli podezíráni a pronásledováni. Až Dárce života probudí k novému životu všechny, kdo vedli „dobrý boj víry“, vyjdou mnozí mučedníci pro Ježíše Krista právě z těchto temných slují.

GC 41I za nejkrutějšího pronásledování si tito svědkové Ježíše Krista uchovali svou víru neposkvrněnou. Ačkoli byli zbaveni veškerého pohodlí, vyhnáni z dosahu slunečního svitu a museli žít v temné, ale přívětivé náruči země, nestěžovali si. Aby lépe snášeli útrapy a pronásledování, povzbuzovali se vzájemně slovy víry, trpělivosti a naděje. Ztráta pozemského pohodlí je nemohla přivést k tomu, aby se zřekli víry v Ježíše Krista. Zkoušky a pronásledování se staly pouze stupni, které je vedly blíže k pokoji a konečné odměně.

Podobně jako Boží služebníci v dřívějších dobách „roztahováni jsou, neoblíbivše sobě vysvobození, aby lepšího dosáhli vzkříšení“ (Žd 11,35). Připomínali si slova svého Mistra, že se mají radovat, jsou-li pronásledovaní pro Kristovu věc, protože jejich odměna v nebesích je veliká; vždyť podobně byli před nimi pronásledovaní Boží proroci. Radovali se, že byli uznáni hodnými trpět pro pravdu a z prostředku šlehajících plamenů stoupaly k nebesům oslavné písně. Vírou vzhlíželi vzhůru a viděli Pána Ježíše a jeho anděly, jak na ně shlížejí z nebeských cimbuří s hlubokým zájmem a s uspokojením sledují jejich vytrvalost. Od Božího trůnu k nim sestoupil hlas: „Budiž věrný až do smrti, a dámť korunu života.“ (Zj 2,10)

Marně se satan snažil zničit Kristovu církev násilím. Velký spor, v němž Kristovi učedníci položili své životy, neskončil, když tito věrní vlajkonoši na svých místech padli. Svou porážkou zvítězili. Boží dělníci padli, ale Boží dílo šlo neustále dopředu. Evangelium se šířilo dál a počet jeho vyznavačů rostl. Dostalo se dokonce do krajů, kam se nedostali ani římští orlové. Jak prohlásil jeden křesťan, který se přel s pohanskými mocipány, kteří usilovali o pronásledování: „Můžete nás zabíjet, mučit, odsuzovat… Vaše nespravedlnost je důkazem, že jsme nevinni… Ani vaše krutost vám nepomůže.“ GC 42 Bylo to jen silnější pozvání, aby přivedli další k jejich přesvědčení. „Čím více nás kosíte, tím více roste náš počet, krev křesťanů je setbou.“ (Tertullian, Obrana, odstavec 50)

Tisíce byly uvězněny a pobity, avšak vyrostli noví a zaplnili jejich místa. A ti, kdo byli umučeni pro víru, patří Kristu a on je považuje za vítěze. Bojovali „dobrý boj víry“ a až přijde Kristus, obdrží „korunu slávy“. Utrpení, které prožívali, je sblížilo navzájem a přiblížilo je k jejich Vykupiteli. Příklad jejich života a svědectví jejich smrti byly trvalým důkazem pravdy. I tam, kde se to dalo nejméně očekávat, opouštěli satanovi poddaní svého pána a nastupovali pod Kristův prapor.

Satan se proto rozhodl, že bude proti Boží vládě bojovat účinněji tím, že svůj prapor vztyčí uprostřed křesťanské církve. Kdyby mohli být Kristovi následovníci podvedeni a svedeni, aby se znelíbili Bohu, potom by ztratili svou sílu, odhodlanost a vytrvalost, a stali by se snadnou kořistí.

Velký odpůrce se pak snažil získat lstí to, co se mu nepodařilo získat silou. Pronásledování skončilo a místo něho přišlo nebezpečné pokušení časného blahobytu a světských poct. Modloslužebníci byli vedeni, aby částečně přijali křesťanskou víru, zatímco odmítali některé její základní pravdy. Vyznávali, že přijali Pána Ježíše jako Božího Syna, že věří v jeho smrt a zmrtvýchvstání, nebyli však přesvědčeni, že jsou hříšní, a necítili potřebu činit pokání nebo změnit svá srdce. Udělali určité ústupky a navrhovali křesťanům, aby rovněž v něčem ustoupili, aby se všichni mohli sjednotit na společném základě víry v Krista.

Nyní byla církev v hrozném nebezpečí. Vězení, mučení, oheň a meč byly ve srovnání s tím požehnáním. GC 43 Někteří křesťané zůstali pevní prohlašujíce, že nemohou udělat žádný kompromis. Jiní souhlasili, aby některé body víry byly upraveny nebo odstraněny a aby se spojili s lidmi, kteří přijali částečně křesťanství pobízejíce, že toto může být ten způsob, jak je přivedou k plnému obrácení. Pro věrné Kristovy následovníky to byla doba nesmírného zármutku a úzkosti. Pod pláštíkem předstíraného křesťanství se satan vetřel do církve, aby znehodnocoval víru křesťanů a odvracel jejich mysli od slova pravdy.

Většina křesťanů nakonec souhlasila s tím, že sleví ze svých zásad, a křesťanství se spojilo s pohanstvím. I když ctitelé model tvrdili, že jsou obráceni a spojeni s církví, ve skutečnosti však stále tíhli ke svému modlářství, zaměnili pouze objekty svého uctívání, začali uctívat obrazy Pána Ježíše, nebo dokonce Marie a svatých. Tak se do církve dostal zhoubný kvas modlářství a začal působit svým rozkladným vlivem. Nesprávné učení, projevy pověrčivosti a modlářské obřady se staly součástí víry a bohoslužby církve. Když se Kristovi následovníci spojili s modláři, začalo se křesťanské náboženství kazit, církev ztratila svou čistotu i sílu. Někteří křesťané se však tímto klamem svést nenechali. Zůstali věrni Původci pravdy a uctívali jen Boha.

Lidé, kteří tvrdí, že následují Ježíše Krista, se vždy dělili do dvou skupin. Jedna skupina studuje život Spasitele, snaží se odstraňovat své nedostatky a podobat se svému Vzoru, zatímco druhá skupina odmítá i základní praktické pravdy, které odhalují jejich chyby. Ani v nejlepších dobách netvořili církev pouze praví, čistí a upřímní členové. Náš Spasitel učil, že do církve nemají být přijímáni ti, kdo vědomě setrvávají v hříchu, přesto spolupracoval s lidmi, kteří vykazovali charakterové nedostatky, působil na ně blahodárným vlivem svého učení a osobního příkladu, aby měli příležitost poznat a napravit své nedostatky. Mezi dvanácti apoštoly byl také zrádce. Jidáš byl přijat ne proto, že vykazoval charakterové vady, ale navzdory tomu, že je měl. GC 44 Byl připojen k učedníkům, aby pod vlivem učení a příkladu Pána Ježíše mohl poznat, co je to křesťanský charakter, a aby tak pochopil své nedostatky, prožil pokání a pod vlivem Boží milosti očistil své srdce „poslušností pravdy“. Jidáš však nechodil ve světle, které jej tak milostivě ozářilo. Hověl svým hříchům, a tím přivolával satanova pokušení. Začaly převládat nesprávné rysy jeho povahy. Svou mysl podřídil nadvládě mocností temna, rozzlobil se, když byly kárány jeho chyby, a tím byl veden k největšímu zločinu, ke zradě svého Mistra. Tak všichni, kdo se ústy hlásí ke zbožnosti, ale mají rádi zlo, nenávidí všechny, kteří ruší jejich pokoj tím, že je upozorňují na jejich hříšnost. Jakmile se jim naskytne vhodná příležitost, podobně jako Jidáš zradí ty, kdo jim v zájmu jejich dobra něco vytkli.

Apoštolové se v církvi setkávali s lidmi, kteří vyznávali zbožnost, ale tajně měli v oblibě nepravosti. Ananiáš a Safira jednali jako podvodníci, předstírali, že dávají Bohu všechno, zatímco si lakotně ponechali část pro sebe. Duch pravdy ukázal apoštolům skutečnou povahu těchto pokrytců a Boží soud zbavil církev této poskvrny na její čistotě. Tento jasný důkaz rozpoznávajícího Ducha Kristova v církvi nahnal strach všem pokrytcům a pachatelům zla. Nemohli nadlouho zůstat spojeni s lidmi, kteří svými návyky a postoji trvale představovali Krista. A když pak na jeho následovníky dolehly zkoušky a pronásledování, stali se Kristovými učedníky pouze ti, kteří byli ochotni pro pravdu opustit všechno. Proto dokud trvalo pronásledování, zůstávala církev poměrně čistá. Jakmile však pronásledování skončilo, přidávali se k církvi ne zcela obrácení, kteří byli méně upřímní a oddaní, a tím se otevřela satanu možnost, aby získal oporu.

GC 45 Mezi Knížetem světla a knížetem temna nemůže nastat jednota, stejně tak nemůže nastat jednota mezi jejich následovníky. Když křesťané přistoupili na sjednocení s poloobrácenými pohany, vydali se na cestu, která je vedla od pravdy stále dál a dál. Satan jásal, že se mu podařilo oklamat tolik Kristových následovníků. Ještě intenzivnější silou pak působil na polovičatě obrácené a vedl je, aby začali pronásledovat ty, kdo zůstali Bohu věrni. Nikdo nedokázal tak dobře potírat pravou křesťanskou víru jako lidé, kteří byli dříve její obhájci. A tito odpadlí křesťané spolu s polopohanskými spojenci zaměřili svůj útok na nejpodstatnější prvky Kristova učení.

Ti, kdo chtěli zůstat věrni, museli se pustit do zoufalého boje a pevně se postavit proti všem klamům a ohavnostem, které se zamaskovaly do kněžských rouch a vkrádaly se do církve. Bible nebyla uznávána jako měřítko víry. Učení o náboženské svobodě bylo označeno za kacířství a lidé, kteří se k němu hlásili, byli vystaveni nenávisti a pronásledování.

Po dlouhém a ostrém sporu se malá skupina věrných rozhodla přerušit veškeré spojení s odpadlou církví, pokud nebude ochotna rozloučit se s bludy a modlářstvím. Pochopili, že rozchod je naprosto nezbytný, mají-li zůstat poslušní Božího slova. Neměli odvahu přehlížet bludy, které byly smrtelné pro jejich vlastní duše, a dát tak příklad, který by ohrožoval víru jejich dětí a dětí jejich dětí. Byli ochotni přijmout jakékoli ústupky, které by byly slučitelné s věrností Bohu, aby zachovali pokoj a jednotu; pochopili však, že jednota a pokoj získané za cenu obětování zásad by byly příliš draze vykoupeny. Pokud by měla být jednota zachována pouze za cenu ústupků na úkor pravdy a spravedlnosti, pak je lepší rozchod, i když dojde k boji.

GC 46 Církvi i světu by prospělo, kdyby zásady těchto pevných duší ožily v srdcích těch lidí, kteří se hlásí k Bohu. Existuje znepokojivá lhostejnost, pokud jde o základní pilíře křesťanského učení. Rozšiřuje se názor, že vlastně nejsou tak podstatné. Tento úpadek posiluje ruce satanových přisluhovačů, takže falešné teorie a smrtelné svody, které věrní křesťané v minulých staletích odhalovali a potírali s nasazením vlastního života, jsou nyní podporovány tisíci těch, kteří tvrdí, že jsou následovníci Krista.

První křesťané byli opravdu zvláštní lidé. Jejich bezvadné jednání a neochvějná víra byly trvalou výčitkou, která rušila klid hříšníků. I když jich bylo málo, neměli bohatství, postavení ani tituly, přece se stávali postrachem pachatelů zla všude, kde lidé poznali jejich učení a povahy. Proto byli špatnými lidmi nenáviděni podobně, jako byl Ábel nenáviděn bezbožným Kainem. Ze stejného důvodu, ze kterého Kain zabil Ábela, zabíjeli Kristovy následovníky lidé, kteří zavrhli působení Ducha Svatého. Ze stejného důvodu Židé zavrhli a ukřižovali Krista - protože čistota a svatost jeho charakteru byla trvalou výčitkou jejich sobectví a zkaženosti. Od doby Ježíše Krista až podnes vyvolávají věrní Kristovi následovníci nenávist a odpor lidí, kteří milují hřích a jdou jeho cestou.

Jak může být evangelium nazýváno poselstvím míru? Když prorok Izaiáš předpovídal narození Mesiáše, přiřknul mu titul „Vládce pokoje“. Když andělé oznamovali pastýřům, že se narodil Kristus, zpívali nad Betlémskými pláněmi: „Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle.“ (L 2,14) Uvedené prorocké výroky se na první pohled zásadně liší od slov samotného Krista: „Nedomnívejte se, že bych přišel pokoj dáti na zemi. Nepřišelť jsem, abych pokoj uvedl, ale meč.“ (Mt 10,34) Oba tyto výroky jsou však v naprostém souladu, pokud jim správně rozumíme. Evangelium je poselství míru. GC 47 Křesťanství je systém, který, když je přijat a uposlechnut, by přinesl pokoj, soulad a štěstí celému světu. Kristovo náboženství spojuje do úzkého bratrského svazku všechny, kteří přijmou jeho učení. Posláním Pána Ježíše bylo smířit člověka s Bohem, a tím i lidi navzájem. Většina světa je však ovládána satanem, úhlavním nepřítelem Ježíše Krista. Evangelium předkládá lidem zásady života, které se naprosto liší od toho, na co jsou lidé zvyklí a co se jim líbí, a lidé se proti němu vzpírají. Nenávidí čistotu, která odhaluje a odsuzuje jejich hříchy, pronásledují a ničí ty, kdo jim předkládají spravedlivá a svatá tvrzení. V tomto smyslu, protože představená pravda vyvolává nenávist a odpor, je evangelium nazýváno mečem.

Tajemná prozřetelnost, která dopouští, aby spravedliví zakoušeli pronásledování z ruky bezbožných, působí lidem slabé víry velké rozpaky. Někteří z nich mají dokonce sklon přestat důvěřovat Bohu, protože dopouští, aby se nejpodlejším lidem dařilo dobře, zatímco nejlepší a nejčistší jsou skličováni a týráni jejich krutou mocí. Kladou otázku, jak může Ten, kdo je spravedlivý a milosrdný a který je nekonečný ve své moci, tolerovat takovou nespravedlnost a násilí? Toto je otázka, se kterou nemáme co do činění. Bůh nám dal dostatečné důkazy své lásky a my nemáme právo pochybovat o jeho dobrotě jen proto, že nejsme schopni pochopit jednání jeho prozřetelnosti. Spasitel předvídal, jaké pochybnosti budou dorážet na duše jeho učedníků v dobách zkoušek a temnoty, proto jim řekl: „Pamatujte na řeč mou, kterouž jsem já mluvil vám: Neníť služebník větší nežli pán jeho. Poněvadž se mně protivili, i vámť se protiviti budou.“ (J 15,20) Pán Ježíš pro nás vytrpěl více, než kolik může od zlých lidí vytrpět kterýkoli z jeho následovníků. Lidé, povolaní k tomu, aby zakusili pronásledování a mučednictví, jdou pouze cestou drahého Božího Syna.

„Nemeškáť Pán s naplněním slibů.“ (2 Pt 3,9) GC 48 Nezapomíná na své děti a nezanedbává je. Působí, že zlí lidé odhalí svou pravou povahu, aby nikdo, kdo touží konat jeho vůli, nemusel být zmaten. Stejně tak platí i to, že spravedliví se dostávají do výhně utrpení proto, aby byli očištěni, svým příkladem přesvědčili jiné o pravdivosti víry a zbožnosti a svým důsledným jednáním odsoudili bezbožné a nevěřící.

Bůh dopouští, aby se zlým lidem dařilo dobře a aby projevovali své nepřátelství vůči němu a aby - až naplní míru své nepravosti - mohli všichni lidé sledovat Boží spravedlnost a milost i ve své závěrečné zkáze. Blíží se den Boží odplaty, kdy všichni přestupníci Božího zákona a pronásledovatelé jeho lidu dostanou odplatu za své činy a kdy Pán potrestá každý projev krutosti a nespravedlnosti vůči svým věrným, jako kdyby byl spáchán proti samotnému Kristu.

Pozornost dnešních církví by měla zaujmout ještě další otázka. Apoštol Pavel napsal: „A takž i všickni, kteříž chtějí zbožně živi býti v Kristu Ježíši, protivenství míti budou.“ (2 Tm 3,12) Proč, jak se zdá, pronásledování do značné míry přestalo? Jedinou odpovědí je, že se církev přizpůsobila měřítkům světa, a proto nevzbuzuje nepřátelství. Náboženství, které dnes běžně sledujeme, nevykazuje čistotu a svatost, jakou vykazovala křesťanská víra v době Krista a apoštolů. Je to důsledek ducha kompromisů s hříchem, je to důsledek lhostejnosti vůči velkým pravdám zjeveným v Písmu, důsledek nedostatku opravdové zbožnosti mezi křesťany. Proto je dnes křesťanství ve světě zdánlivě tak populární. Až znovu ožije víra a moc prvotní církve, ožije i odpor a znovu se rozhoří oheň pronásledování.

Register - na začiatok na začiatok

Sk.AmazingHope.net - 02. Pronásledování v prvních staletích - Kniha - Veľký spor vekov