Sk.AmazingHope.net (Na domovskej stránke) Sk.AmazingHope.net

12. Francouzská reformace

Kniha - Veľký spor vekov


Register - na začiatok na začiatok

12. Francouzská reformace

GC 211 Po špýrském protestu a augsburském vyznání, které znamenaly vítězství reformace v Německu, nastala léta sporů a temna. Zdálo se, že protestantismus, oslabený rozkolem svých přívrženců a napadaný mocnými nepřáteli, je odsouzen k úplnému zániku. Tisíce lidí zpečetilo své svědectví vlastní krví. Vypukla občanská válka. Někteří z dřívějších předních zastánců věc reformace zradili. Nejušlechtilejší z knížat, kteří se přidali k reformaci, padli do rukou císaře a byli vláčeni jako zajatci od města k městu. Ve chvíli zdánlivého vítězství, stihla císaře porážka. Musel se dívat, jak mu kořist uniká z rukou, a nakonec musel zákonem zaručit svobodu pro učení, jehož zničení si předsevzal jako životní cíl. Dal v sázku své království, poklady i vlastní život, aby kacířství zničil. Dožil se jen toho, že viděl svá vojska zničená v bojích, vyprázdněnou pokladnu, mnohá jeho území ohrožovaly vzpoury, zatímco víra, kterou se marně snažil potlačit, se šířila. Karel V. bojoval proti všemohoucí síle. Bůh prohlásil: „Buď světlo,“ avšak císař se pokoušel uchovat neporušenou tmu. Své záměry nedokázal uskutečnit. Předčasně zestárlý, vyčerpaný dlouhým bojem, vzdal se nakonec trůnu a uchýlil se do samoty kláštera.

Ve Švýcarsku nastaly pro reformaci černé dny jako v Německu. Mnoho kantonů přijalo reformaci, jiné se však se slepou umíněností držely učení Říma. GC 212 V katolických kantonech pronásledovali ty, kdo toužili poznat pravdu, a to vedlo nakonec k občanské válce. Zwingli a mnozí jeho spolupracovníci padli v krvavé bitvě u Kappelu. Ecolampadius zdrcený hroznými katastrofami zanedlouho zemřel. Řím slavil vítězství a na mnoha místech se zdálo, že znovu získá všechno, co ztratil. Avšak Pán, jehož rady jsou od věčnosti, neopustil svou věc a nezapomněl na své následovníky. Jeho ruka vysvobodí jeho lid. V dalších zemích povolal pracovníky, aby reformaci šířili.

Ve Francii začal svítat nový den ještě dříve, než tam zaznělo jméno Martina Luthera jako reformátora. Mezí první, kdo zahlédli světlo, patřil stařičký Lefévre, velmi vzdělaný profesor na pařížské univerzitě, upřímný a horlivý papeženec. Při studiu staré literatury upoutala jeho pozornost Bible a Lefévre zavedl její studium mezi svými studenty.

Lefévre byl nadšeným ctitelem svatých a připravoval dějiny světců a mučedníků, jak o nich hovoří církevní legendy. Dílo vyžadovalo mnoho práce, když však už měl značnou část knihy zpracovanou, napadlo ho, že by mu v práci mohla pomoci Bible a začal ji s tímto záměrem studovat. Objevil, že se v ní opravdu píše o svatých, ale jinak než v římském kalendáři. Jeho mysl ozářil proud Božího světla. Překvapený a znechucený přestal pracovat na úkolu, který si předsevzal, a věnoval se Božímu slovu. Brzy začal učit drahocenné pravdy, které v něm objevil.

V roce 1512, tedy ještě předtím, než Luther nebo Zwingli zahájili reformační dílo, Lefévre napsal: „Bůh nám prostřednictvím víry dává spravedlnost, která nám jedině díky jeho milosti dává právo na věčný život.“ (Wylie, sv. 13, kap. 1) Když přemýšlel o tajemství vykoupení, zvolal: GC 213 „Jak nevýslovně velká je to proměna - Bezhříšný je odsouzen a hříšník je vysvobozen - Požehnaný snáší zlořečení a zlořečený dostává požehnání - Život umírá a mrtvý žije - Sláva je překonána tmou a člověk, který neznal nic než tápání, je oděn slávou.“ (D‘Aubigné, sv. 12, kap. 2)

Učil, že sláva za spasení patří jen Bohu, ale také, že člověk má povinnost poslouchat. Prohlásil: „Jsi-li členem Kristovy církve, jsi částí Kristova těla, patříš-li ke Kristovu tělu, máš Boží přirozenost. ... Kdyby jen lidé dokázali pochopit tuto výsadu, jak čistě, svatě a bezhříšně by žili a s jakým opovržením by posuzovali všechnu slávu tohoto světa, když by ji porovnali se slávou, kterou dostali - se slávou, kterou lidské oko nedokáže vnímat.“ (D‘Aubigné, sv. 12, kap. 2)

Někteří Lefévrovi žáci nadšeně naslouchali jeho slovům a později dále hlásali pravdu, i když hlas učitele umlknul. Patřil mezi ně také Vilém Farel, syn zbožných rodičů, vychovaný k tomu, aby s bezvýhradnou vírou přijímal učení církve. Mohl o sobě prohlásit jako kdysi apoštol Pavel: „Vedle nejjistší sekty v našem náboženství byl jsem živ farizeus.“ (Sk 26,5) Jako horlivý římský katolík by nejraději zničil každého, kdo by se opovážil postavit se proti církvi. Později, když vzpomínal na toto období svého života, napsal: „Skřípal jsem zuby jako vzteklý vlk, když jsem slyšel někoho mluvit proti papeži.“ (Wylie, sv. 13, kap. 2) Neúnavně uctíval svaté, spolu s Lefévrem obcházel pařížské kostely, modlil se u oltářů a zdobil je svými dary. Tyto obřady však nepřinesly mír jeho nitru. Svíralo jej vědomí vlastních hříchů, které všechny kajícné skutky nedokázaly odstranit. Jako hlas z nebe vnímal slova reformátora: „Spasení je z milosti. Nevinný je odsouzen a provinilý propuštěn. GC 214 Jen Kristův kříž otvírá brány nebes a zavírá brány pekla.“ (D‘Aubigné, sv. 13, kap. 2)

Farel radostně přijal pravdu. Prožil podobné obrácení jako apoštol Pavel, odvrátil se od otroctví tradicím ke svobodě Božích synů. Jak sám řekl, „místo hltavého vlka s vražedným srdcem“ se stal „pokojný a tichý jako neškodný beránek, jehož srdce už nepatřilo papeži, ale Ježíši Kristu.“ (D‘Aubigné, sv. 12, kap. 3)

Zatímco Lefévre dál šířil světlo mezi svými studenty, vydal se Farel, který horlil pro věc Ježíše Krista stejně jako předtím pro papežství, hlásat pravdu veřejně. Zanedlouho se k nim přidal významný církevní hodnostář, biskup z Meaux. Pak se k hlásání evangelia přidali další učitelé, kteří vynikli svými schopnostmi a svým vzděláním. Evangelium získávalo stoupence ve všech vrstvách společnosti, v domech řemeslníků a rolníků i v královském paláci. Sestra Františka I., který tehdy vládl, přijala reformovanou víru. Zdálo se, že i sám král a královna matka jsou evangeliu příznivě nakloněni a reformátoři s největšími nadějemi očekávali, že celá Francie přijme evangelium.

Jejich naděje se však nesplnily. Kristovy následovníky čekaly zkoušky a pronásledování. Budoucnost však byla jejich očím milosrdně zastřena. Nastala doba míru, během níž mohli načerpat sílu, aby pak obstáli v bouři, a reformace postupovala rychle kupředu. Biskup z Meaux působil horlivě ve své vlastní diecézi, učil duchovenstvo i lid. Propouštěl nevzdělané a nemravné kněze a na jejich místo, pokud to jen bylo možné, přijímal vzdělané a zbožné muže. Biskup velmi toužil po tom, aby jeho lid měl přístup k Božímu slovu a brzy toho dosáhl. Lefévre přeložil Nový zákon. Ve stejné době, kdy vycházela Lutherova německá Bible z tiskárny ve Wittenberku, byl vydáván v Meaux francouzský překlad Nového zákona. Biskup nešetřil námahou ani penězi, aby se Bible rozšířila po jeho farnostech a zakrátko měli rolníci z Meaux Písmo svaté.

GC 215 Jako poutníci umírající žízní vítají radostně pramen životodárné vody, tak přijímali tito lidé Boží poselství. Rolníci na polích, řemeslníci v dílnách se navzájem povzbuzovali při své každodenní dřině tím, že spolu mluvili o drahocenných pravdách Bible. Po večerech se už nescházeli jako dříve v krčmě u vína, ale shromažďovali se v bytech, společně četli Boží slovo, modlili se a oslavovali Boha. Brzy se projevila velká změna. I když patřili k nejnižší vrstvě společnosti - byli to nevzdělaní a těžce pracující zemědělci - projevila se v jejich životě obnovující a povznášející moc Boží milosti. Tito skromní, laskaví a svatí lidé byli důkazem toho, co může evangelium vykonat pro lidi, kteří je upřímně přijmou.

Světlo, které se rozzářilo v Meaux, proniklo svými paprsky široko daleko. Každý den rostl počet obrácených. Hněv církevní hierarchie po nějakou dobu brzdil král, který nenáviděl úzkoprsou bigotnost mnichů. Nakonec však zvítězili zastánci papežští a postavili hranice. Biskup z Meaux si musel vybrat mezi upálením a odvoláním. Rozhodl se pro snazší cestu. Přestože vůdce odpadl, stádce zůstalo pevné. Mnozí podali svědectví o pravdě uprostřed plamenů. Svou odvahou a věrností na hranici promluvili tito prostí křesťané k tisícům lidí, kteří nezaslechli jejich svědectví v době pokoje.

Nebyli to však jen prostí a chudí lidé, kteří se v utrpení a za posměchu odvážili svědčit pro Krista. I v panských komnatách zámků a paláců žili ušlechtilí lidé, kteří pravdu cenili více než bohatství, postavení i vlastní život. Ve šlechtickém brnění chodil silnější a pevnější duch, než jaký chodil v biskupském rouchu a mitře. Louis de Berquin byl šlechtického původu. Byl to udatný, dvorní rytíř, zajímající se o studium a vědění, uhlazeného chování a mravně bezúhonný. Dobový spisovatel o něm řekl: „Byl to nadšený vykonavatel papežských usnesení, pilně se účastnil mší a kázání; ... nad všechny ostatní své ctnosti vynikal mimořádnou nenávisti vůči luteránství.“ GC 216 Boží prozřetelnost jej však, podobně jako mnoho dalších, přivedla k Bibli, aby v ní ke svému úžasu našel „nikoli učení Říma, ale učení Lutherovo“. (Wylie, sv. 13, kap. 9) Od té doby se plně dal do služeb evangelia.

Schopnosti a výřečnost tohoto „nejvzdělanějšího z francouzských šlechticů“, jeho nezdolná odvaha a hrdinská horlivost, jeho vliv u dvora - byl totiž královým oblíbencem - způsobily, že ho mnozí pokládali za člověka předurčeného stát se reformátorem své země. Beza o něm řekl: „Berquin by se byl stal druhým Lutherem, kdyby byl našel ve Františku I. druhého kurfiřta.“ „Je horší než Luther,“ volali papeženci. (Wylie, sv. 13, kap. 9) Francouzští katolíci se ho opravdu báli. Uvěznili ho jako kacíře, ale král ho propustil na svobodu. Boj trval léta. František kolísal mezi Římem a reformací, střídavě snášel zuřivost mnichů a jindy ji zase tlumil. Papežské úřady Berquina třikrát uvěznily, ale panovník jej vždy opět propustil na svobodu, obdivoval totiž jeho génia a ušlechtilou povahu a odmítl ho obětovat zlobě církevní hierarchie.

Berquin byl několikrát upozorněn na nebezpečí, které mu ve Francii hrozí. Přátelé ho prosili, aby se jako jiní zachránil dobrovolným odchodem ze země. Bojácný a přizpůsobivý Erasmus, který přes své jedinečné vzdělání neměl onu mravní velikost, která podřizuje život a čest pravdě, Berquinovi napsal: „Požádej, aby tě poslali jako vyslance do některé cizí země. Jdi a cestuj po Německu. Znáš Bedeho a jemu podobné - je to tisícihlavý netvor, chrlí jed na všechny strany. Tvých nepřátel jsou pluky. I kdyby tvé učení bylo lepší než učení Ježíše Krista, nenechají tě na pokoji, dokud tě potupně nezahubí. Nevěř příliš králově ochraně. V žádném případě mě neuváděj v podezření v souvislosti s náboženskými otázkami.“ (Wylie, sv. 13, kap. 9)

Jak rostlo nebezpečí, sílila i Berquinova horlivost. Odmítl radu Erasma, aby začal chytračit a uhýbat. GC 217 Rozhodl se, že vystoupí ještě směleji, bude nejen bránit pravdu, ale bude také napadat bludy. Obvinění z kacířství, které se papeženci stále snaží vznést proti němu, vznese sám proti nim. Jeho nejhorlivějšími a nejrozhořčenějšími odpůrci byli učení profesoři a mniši z teologické fakulty pařížské univerzity, jedné z nejvyšších církevních autorit ve městě i celé zemi. Ze spisů těchto profesorů Berquin vybral dvanáct tvrzení a veřejně prohlásil, že „odporují Bibli a jsou kacířská“. Pak vyzval krále, aby rozsoudil jejich spor.

Panovník byl ochoten uspořádat měření sil obou stran. Těšil se, že bude mít příležitost pokořit pýchu nadutých mnichů a přikázal zastáncům papežství, aby svou věc obhájili pomocí Bible. Dobře věděli, že jim tato zbraň nepomůže. Daleko lépe uměli používat jiné zbraně - vězení, mučení, upalování na hranicích. Nyní se karty obrátily a katolíci poznali, že padají sami do jámy, kterou kopali pro Berquina. Zděšeni hledali možnost úniku.

„V té době kdosi poškodil sochu Panny Marie na rohu jedné z ulic.“ Celé město bylo ve varu. K místu se sběhly zástupy lidí a projevovaly zármutek a rozhořčení. Také krále se to hluboce dotklo. Mnichům se tak naskytla jedinečná příležitost, kterou také pohotově využili. Začali volat: „To jsou plody Berquinova učení. Toto luteránské spiknutí brzy zničí všechno - náboženství, zákony i samotný trůn.“ (Wylie, sv. 13, kap. 9)

Znovu Berquina zatkli. Král odjel z Paříže a mniši proto mohli jednat podle své vůle. Postavili reformátora před soud a odsoudili ho k smrti. Aby král nemohl zasáhnout a osvobodit jej, ještě téhož dne rozsudek vykonali. GC 218 V poledne byl Berquin veden na popraviště. Shromáždil se obrovský dav lidí, kteří chtěli popravu vidět. Mnozí si uvědomovali s úžasem a nevolí, že oběť patří k nejlepší a nejstatečnější z francouzských šlechtických rodin. Tváře lidí v davu se chmuřily zděšením, rozhořčením, pohrdáním a nenávistí, jen jediná tvář zůstala klidná. Mučedník byl ve svých myšlenkách daleko odtud, uvědomoval si jedině přítomnost svého Pána.

Nevšímal si rozlámané káry, na které ho vezli, nevšímal si zamračených tváří svých katů, nebál se ani hrozné popravy, ke které se blížil. Po boku mu stál Pán, který zemřel, ale žije a bude živ navěky a má klíče smrti a pekla. Berquinova tvář vyzařovala nebeské světlo a pokoj. Oblékl se do krásných šatů, měl na sobě „sametový plášť, kabát ze saténu a damašku a zlatem prošívané punčochy“. (D‘Aubigné, Dějiny reformace v Evropě v době Kalvínově, sv. 2, kap. 16) Dosvědčí svou víru před Králem králů a před celým vesmírem, proto ani náznak smutku nesmí zkalit jeho radost.

Když průvod pomalu projížděl přeplněnými ulicemi, sledovali lidé s údivem naprostý klid, radost a pocit vítězství v jeho pohledu a chování. Říkali: „Vypadá jako někdo, kdo sedí v chrámě a přemýšlí o svatých věcech. (Wylie, sv. 13, kap. 9)

Když přijeli až k hranici, pokusil se Berquin říci lidu několik slov, ale mniši, protože se báli následků, začali hlučet, vojáci začali řinčet zbraněmi, aby přehlušili hlas mučedníka. Tímto jednáním v roce 1529 dala nejvyšší církevní moc kulturní Paříže „obyvatelstvu, které bude žít v roce 1793, hanebný příklad, jak umlčet na popravišti poslední slova umírajícího“. (Wylie, sv. 13, kap. 9)

Berquin byl uškrcen a jeho tělo spáleno. Zpráva o jeho smrti zarmoutila příznivce reformace v celé Francii. Jeho příklad však nebyl zbytečný. GC 219 „Také my jsme připraveni,“ říkali zastánci pravdy, „podstoupit smrt s radostí, s pohledem upřeným na život, který nás čeká.“ (D‘Aubigné, Dějiny reformace v Evropě v době Kalvínově, sv. 2, kap. 6)

Za pronásledování v Meaux odebrali zastánci papežství učitelům reformovaného vyznání povolení kázat, a proto museli přijmout jiná zaměstnání. Lefévre odešel po nějaké době do Německa. Farel se vrátil do svého rodného města ve východní Francii, aby šířil světlo tam, kde strávil své dětství. Zprávy o tom, co se stalo v Meaux, se donesly i tam a pravda, kterou směle a horlivě hlásal, nacházela i zde posluchače. Nepřátelé brzy požádali úřady, aby ho umlčely, a Farel byl vykázán z města. I když pak už nemohl působit veřejně, chodil po vesnicích a učil v soukromých bytech nebo na loukách a sám se skrýval v lesích a v jeskyních, které bývaly místem jeho dětských her. Bůh ho připravoval na větší zkoušky. Jak sám napsal: „Zkoušky, pronásledování a satanovy útoky, na které jsem byl předem upozorněn, se také dostavily, a byly krutější, než jsem dokázal snášet. Avšak Bůh je můj Otec, dal mi a vždy mi dá sílu, kterou potřebuji.“ (D‘Aubigné, Dějiny reformace šestnáctého století, sv. 12, kap. 9)

Podobně jako v době apoštolů pronásledování sloužilo „k většímu prospěchu evangelia“ (Fp 1,12). Vyhnaní z Paříže a z Meaux, „ti pak, kteříž se byli rozprchli, chodili, kážíce slovo Boží“ (Sk 8,4). A tak světlo našlo cestu do mnoha zapadlých končin Francie.

Bůh i dále připravoval pracovníky, kteří budou šířit jeho dílo. V jedné pařížské škole tehdy studoval přemýšlivý, tichý mládenec, který prokázal silný a pronikavý úsudek. Vynikal bezúhonností života, právě tak jako inteligencí a náboženskou horlivostí. Svým nadáním a pílí se stal brzy chloubou celé školy a všeobecně se očekávalo, že se tento mladý muž, jménem Jan Kalvín, stane jedním z nejschopnějších a nejváženějších obhájců církve. GC 220 Avšak paprsek Božího světla pronikl i za hradby filozofické scholastiky a pověr, které Kalvína obklopovaly. Když slyšel o novém učení, třásl se hrůzou a nepochyboval, že kacíři zaslouží smrt na hranici. Náhodně se však setkal s kacířstvím a musel změřit sílu římské teologie s protestantským učením.

V Paříži žil jeden z Kalvínových bratranců, který se přidal k reformátorům. Kalvín se s ním často setkával a hovořil o otázkách vzrušujících křesťanstvo. Olivetan, který přijal protestantismus, tvrdil: „Na světě existují jen dva druhy náboženství. První skupinu tvoří náboženství vymyšlená člověkem. Podle nich se člověk může zachránit sám pomocí obřadů a dobrých skutků. Ve druhé skupině je jediné náboženství, zjevené v Bibli, a vede člověka, aby spasení hledal pouze v nezasloužené Boží milosti.“

Kalvín zvolal: „Nechci žádné z tvých nových učení, myslíš si, že jsem žil celý život v bludu?“ (Wylie, sv. 13, kap. 7) V hlavě se mu však objevily myšlenky, kterých se nedokázal zbavit. Když zůstal v pokoji sám, musel přemýšlet o slovech svého bratrance. Vědomí hříchu ho svazovalo. Představoval si, jak stojí bez přímluvce před svatým a spravedlivým Soudcem. Přímluvy svatých, dobré skutky a církevní obřady nemohly odčinit hřích. Před sebou viděl jen tmu věčného zoufalství. Marně se mu snažili pomoci učitelé teologie, ani zpověď a pokání nepomáhaly, nemohly smířit jeho duši s Bohem.

V době, kdy takto vnitřně bez úspěchu zápasil, dostal se jednoho dne náhodou na veřejné prostranství a stal se svědkem upálení kacíře. Žasl nad tím, jaký pokoj vyzařoval z tváře mučedníka. V utrpení hrozné smrti a ještě hroznější církevní klatby projevoval víru a odvahu. GC 221 Mladý student ji bolestně srovnával s beznadějí a temnotou, kterou prožíval, přestože co nejpřísněji poslouchal církev. Věděl, že kacíři odvozují svou víru z Bible. Rozhodl se, že ji bude studovat a že odhalí, pokud to dokáže, tajemství jejich radosti.

V Bibli našel Krista. Zvolal: „Otče, Kristova oběť usmiřuje tvůj hněv. Jeho krev smývá mou nečistotu. Jeho kříž snímá mé hříchy. Jeho smrt odčinila moji vinu. Vymysleli jsme si mnoho zbytečných pošetilostí, ty jsi však přede mne postavil své slovo jako pochodeň a dotýkáš se mého srdce, abych mohl odmítnout všechny zásluhy kromě zásluh Ježíše Krista.“ (Martyn, díl 3, kap. 13)

Kalvín se připravoval pro kněžství. Už ve dvanácti letech byl ustanoven kaplanem malého kostela a biskup mu ostříhal hlavu podle církevních předpisů. Nebyl vysvěcen, ani neplnil povinnosti kněze, počítali ho však k duchovenstvu, měl oficiální titul a dostával plat.

Protože cítil, že se nemůže stát knězem, věnoval se nějaký čas studiu práv, nakonec se však tohoto úmyslu vzdal a rozhodl se zasvětit svůj život evangeliu. Váhal ale, zda se má stát učitelem. Byl přirozeně plachý a ostýchavý a tížil ho pocit odpovědnosti, spojené s tímto povoláním. Navíc se chtěl dále věnovat studiu. Nakonec však dal na naléhání svých přátel. Prohlásil: „Je podivuhodné, že člověk tak nízkého původu může být povýšen do tak vysokého postavení.“ (Wylie, sv. 13, kap. 9)

Kalvín začal své dílo tiše, ale jeho slova působila jako rosa osvěžující zemi. Odešel z Paříže a usídlil se v malém městě, které chránila kněžna Markéta. Oblíbila si evangelium a poskytovala ochranu i jeho učedníkům. Kalvín byl tehdy mladý muž, laskavého a skromného chování. GC 222 Své působení začal tím, že navštěvoval lidi v jejich domovech. Když se kolem něho shromáždila celá rodina, četl jim z Bible a vysvětloval pravdu o spasení. Lidé, kteří slyšeli toto poselství, je předávali dalším, a tak zanedlouho rozšířil své působení z města do okolních městeček a vesnic. Navštěvoval zámky i chudé chaloupky a budoval základy pro sbory, které měly později neohroženě svědčit o pravdě.

Po několika měsících se vrátil do Paříže. Mezi učenci vládlo nezvyklé vření. Studium starých jazyků je přivedlo k Bibli a mnozí, které její pravdy dosud nezasáhly, o nich horlivě diskutovali a dokonce se přeli se stoupenci římské církve. Kalvín, i když byl schopný bojovník v oblasti teologických sporů, měl splnit vyšší poslání než se účastnit hlučných rozprav učenců. Mysl lidí byla probuzena a nastal čas, kdy jim měl někdo ukázat pravdu. A tak zatímco v univerzitních halách zněly rušné teologické rozpravy, chodil Kalvín dům od domu, ukazoval lidem Bibli a vyprávěl jim o ukřižovaném Kristu.

Boží prozřetelnost dala Paříži další příležitost, aby přijala evangelium. Lefévrovo a Farelovo volání lidé odmítli, poselství však měli nyní znovu vyslechnout obyvatelé všech tříd tohoto velkého města. Král ovlivňovaný politickými hledisky se ještě nepostavil plně na stranu Říma proti reformaci. Markéta stále doufala, že ve Francii zvítězí protestantismus. Rozhodla, že v Paříži bude hlásáno reformované křesťanství. Když král nebyl přítomen, přikázala evangelickému knězi, aby kázal v pařížských kostelech. Protože to ale katoličtí hodnostáři zakázali, dala kněžna k dispozici palác. Jednu místnost paláce nechala upravit na kapli a dala oznámit, že každý den v určenou hodinu se zde bude konat kázání a že jsou zváni lidé všech stavů a postavení. GC 223 Na bohoslužby přicházely zástupy lidí, zaplňovaly nejen kapli, ale i předsíně a chodby. Každý den přicházely tisíce posluchačů - šlechtici, státníci, právníci, obchodníci a řemeslníci. Král, místo aby tato shromáždění zakázal, nařídil, aby pro ně byly v Paříži vyhrazeny dva kostely. Ještě nikdy nebylo město tak vyburcováno Božím slovem. Zdálo se, že na obyvatelstvo působí Boží Duch. Místo opilství, prostopášností, řevnivosti a zahálky se začala projevovat střídmost, cudnost, pořádek a píle.

Církevní vrchnost však nelenila. Protože král nechtěl zasáhnout a zakázat kázání, obrátili se církevní hodnostáři na lid. Všemi prostředky se snažili vyvolat strach, předsudky a fanatismus nevědomých a pověrčivých davů. Paříž slepě poslouchala představitele církve, jako kdysi Jeruzalém, a „nepoznala, co vede k pokoji“. Dva roky bylo v hlavním městě hlásáno Boží slovo, mnoho lidí sice evangelium přijalo, ale většina je odmítla. František projevoval náboženskou snášenlivost, jen aby tím posloužil vlastním záměrům, a katolíkům se podařilo získat opět převahu. Kostely byly znovu zavřeny a znovu vzplály hranice.

Kalvín se v té době v Paříži připravoval studiem, přemýšlením a modlitbami na své budoucí působení a dále šířil světlo. Nakonec však upadl do podezření. Úřady rozhodly, že má být upálen. Domníval se, že je v ústraní a v bezpečí, a netušil, jaké mu hrozí nebezpečí, když do jeho bytu přiběhli přátelé se zprávou, že strážníci jsou již na cestě, aby ho zatkli. V tom okamžiku někdo silně klepal na domovní dveře. Nemohl ztrácet ani vteřinu. Zatímco někteří přátelé zdrželi strážníky u dveří, jiní mu pomohli, aby se dostal z domu oknem a rychle zmizel na předměstí. Našel úkryt v domku jednoho dělníka, který přijal reformaci, převlékl se do šatů svého hostitele a s motykou na rameni se vydal na cestu. GC 224 Šel na jih, až našel opět útočiště na panství Markéty. (viz D‘Aubigné, Dějiny reformace v Evropě v době Kalvínově, sv. 2, kap. 30)

Prožil tam několik měsíců v bezpečí pod ochranou mocných přátel a jako dříve se věnoval studiu. Myslel však stále na evangelizaci Francie a nedokázal zůstat dlouho nečinný. Jakmile bouře trochu polevila, hledal si nové působiště v Poitiers, kde byla univerzita a kde se nové názory již setkaly s příznivou odezvou. Lidé všech vrstev ochotně a rádi naslouchali evangeliu. Kázání se nekonala na veřejnosti. Kalvín otevíral slovo věčného života ochotným poslouchačům v domě vysokého městského hodnostáře nebo ve veřejných zahradách. Když se počet posluchačů zvětšil, došli k názoru, že bude bezpečnější scházet se za městem. Jako místo shromáždění byla vybrána jeskyně, do níž se vcházelo z hlubokého a úzkého průsmyku, zakrytého stromy a převislými skalními výčnělky. Tam přicházely malé skupiny lidí, které odcházely z města různými cestami. Na tomto odlehlém místě nahlas předčítal Bibli a pak ji vykládal. Zde slavili francouzští protestanté poprvé večeři Páně. Tento malý sbor vyslal také několik věrných evangelistů.

Kalvín se do Paříže vrátil ještě jednou. Nemohl se vzdát naděje, že Francie jako národ přijme reformaci. Našel však téměř všechny dveře pro svou činnost uzavřeny. Hlásat evangelium znamenalo jít přímo na hranici, proto se nakonec rozhodl, že odejde do Německa. Jen co opustil Francii, rozpoutala se proti protestantům bouře, která by jistě smetla i jej, kdyby tam zůstal.

Francouzští zastánci reformace chtěli, aby jejich země držela krok s Německem a Švýcarskem, proto se rozhodli zasadit římským pověrám pádnou ránu, která by vyburcovala celý národ. Jedné noci byly po celé Francii vylepeny plakáty napadající mši. GC 225 Tento horlivý, ale neuvážený čin nepřispěl k pokroku evangelia, naopak přinesl zkázu nejen lidem, kteří plakáty vylepili, ale všem přívržencům reformace v celé Francii. Poskytl totiž římským katolíkům to, po čem dlouho toužili - záminku, aby mohli požadovat úplné vyhubení kacířů jako agitátorů, kteří ohrožují bezpečnost trůnu a míru v národě.

Něčí ruka - nikdy se nezjistilo, zda to byla ruka nerozvážného přítele nebo ruka úskočného nepřítele - přilepila jeden takový plakát na dveře králova pokoje. Panovník se zděsil. List papíru hrubě napadal pověry, které lidé po celé věky uznávali a ctili. Bezpříkladná smělost vnutit králi tyto názory vzbudila jeho hněv. Král zůstal chvíli stát beze slova a třásl se vztekem. Pak svou zlost vyjádřil strašnými slovy: „Zatkněte bez rozdílu všechny, kdo jsou podezřelí z luteránského kacířství. Všechny je zničím.“ (D‘Aubigné, Dějiny reformace v Evropě v době Kalvínově, sv. 4, kap. 10) Stalo se, král se přidal plně na stranu Říma.

Všichni luteráni v Paříži měli být okamžitě zatčeni. Nejdříve zatkli jednoho chudého řemeslníka, přívržence reformace, který obvykle vodil věřící na tajná shromáždění. Pod hrozbou, že bude ihned upálen, musel uposlechnout rozkaz a vodit papežského pověřence po bytech protestantů v městě. Nejprve se hrůzou nad tak podlým rozkazem zhroutil, nakonec však podlehl strachu a svolil, že své bratry zradí. Zrádce a královský detektiv Morin, doprovázeni zástupem lidí, kněží, nosiči kadidla, mnichy a vojáky, se brali pomalu a tiše ulicemi města. Průvod měl být okázalým projevem úcty k „svátosti oltářní“, projevem pokání za to, jak protestanté urazili mši. Divadlo však mělo zakrýt pomstychtivý záměr. GC 226 Když přišli před dům, kde bydlel luterán, udělal zrádce beze slova znamení. Průvod se zastavil, do domu vstoupila stráž, vyvlekla celou rodinu ven a spoutala ji, pak se hrozný průvod vydal za další obětí. „Nevynechali jediný dům, velký ani malý, nezapomněli ani na kolej pařížské univerzity. ... Díky Morinovi se celé město roztřáslo. ... Nastala hrůzovláda.“ (D‘Aubigné, Dějiny reformace v Evropě v době Kalvínově, sv. 4, kap. 10)

Zajatci byli krutě mučeni a popravováni. Podle zvláštního nařízení musely hranice hořet jen slabým ohněm, aby odsouzenci trpěli co nejdéle. Ti však umírali jako vítězové. Zůstávali pevní a klidní. Jejich pronásledovatelé s nimi nedokázali pohnout a cítili se poraženi. „Ve všech pařížských čtvrtích stály šibenice, každý den plály ohně hranic, postupné popravy měly ještě více šířit hrůzu z kacířství. Nakonec to však prospělo jen evangeliu. Celá Paříž mohla vidět, jaké muže vytváří nové učení. Mučednický kůl se stal nejúčinnější kazatelnou. Klid a radost vyzařující z tváří odsouzených, když kráčeli ... na popraviště, hrdinství, které projevovali uprostřed plamenů, laskavost, s jakou odpouštěli urážky, proměnily v mnoha případech hněv v lítost, nenávist v lásku a výmluvně promluvily ve prospěch evangelia.“ (Wylie, sv. 13, kap. 20)

Kněží, ve snaze udržovat v lidech hrůzu a děs, rozšiřovali o protestantech nejstrašnější obvinění. Nařkli je, že připravovali vyhlazení katolíků, svržení vlády a zavraždění krále. Svá tvrzení nemohli doložit sebemenším důkazem. Přesto se jejich tvrzení měla jednou splnit jako neblahá předpověď. Stalo se to ovšem za naprosto jiných okolností a z úplně opačných příčin. Krutosti, které katolíci páchali na nevinných protestantech, měly jednou přinést odplatu. O několik staletí později se stalo to, co předpovídali králi, jeho vládě i poddaným. Krutosti i potom páchali lidé nevěřící a sami přívrženci papežství. GC 227 Nikoli šíření, ale potlačování protestantismu přinesly o tři staletí později ve Francii jmenované pohromy.

Ve všech vrstvách společnosti zavládlo podezírání, nedůvěra a strach. Přes všeobecné vzrušení bylo zřejmé, jak hluboce zasáhlo Lutherovo učení ty, kdo dosáhli nejvyššího vzdělání, měli největší vliv a projevili nejšlechetnější charakter, protože nejvyšší funkce zůstaly najednou neobsazené. Odcházeli řemeslníci, tiskaři, učenci, univerzitní profesoři, spisovatelé i dvořané. Paříž opouštěly stovky lidí, kteří dobrovolně odcházeli z rodné země, v mnoha případech tím dali poprvé najevo, že jsou stoupenci reformace. Papeženci žasli, když si uvědomili, kolik mezi sebou trpěli kacířů, aniž to tušili. Zlost si pak vylévali na obětech, které zůstaly v dosahu jejich moci. Vězení se naplnila a zdálo se, že vzduch ztmavnul kouřem hranic, zapálených pro vyznavače evangelia.

František I. se proslavil podporou velkého hnutí za obnovu vědeckého bádání, kterým se vyznačoval začátek šestnáctého století. Rád shromažďoval u svého dvora vzdělané muže ze všech zemí. Protože měl rád vzdělanost a pohrdal nevědomostí a pověrčivostí mnichů, reformaci do určité míry toleroval. Snaha zničit kacířství však vedla tohoto příznivce vzdělanosti až k tomu, že zakázal v celé Francii tisk knih. František I. je jedním z mnoha příkladů, které dokazují, že intelektuální úroveň neochrání před náboženskou nesnášenlivostí a pronásledováním.

Francie se měla veřejně slavnostně zavázat, že protestantismus zničí. Kněží požadovali, aby urážka nebes, způsobená zesměšněním mše, byla odčiněna krví a aby král v zájmu svého národa veřejně hrozné dílo schválil.

GC 228 Určili, že hrůzný obřad se bude konat 21. ledna 1535. V celém národě rozdmýchali pověrečný strach a fanatickou nenávist. Pařížské ulice naplnily zástupy lidí, kteří přišli ze všech okolních krajů. Obřad měl začít ráno okázalým průvodem. „Domy, kolem nichž průvod procházel, zdobily smuteční prapory a na určených místech stály oltáře.“ Přede dveřmi každého domu plála pochodeň na počest „svátosti“. Průvod se seřadil před svítáním u královského paláce. „V čele nesli prapory a kříže z několika farností, pak šli ve dvojicích měšťané s pochodněmi.“ Potom následovali příslušníci čtyř mnišských řádů ve svých hábitech. Za nimi nesli velkou sbírku slavných ostatků. Za ostatky jeli církevní hodnostáři v purpurových rouchách, ozdobených drahými kameny. Byla to jedinečná a zářivá podívaná.

„Hostii nesl pařížský biskup pod nádherným baldachýnem, který drželi čtyři šlechtici. ... Za hostií kráčel král ... František I., na hlavě neměl korunu, ani nebyl oblečený do královských šatů. S „nepokrytou hlavou, s očima sklopenýma k zemi, se zapálenou svící v ruce“ kráčel král Francie „jako kajícník“. (Wylie, sv. 13, kap. 21) Před každým oltářem se pokorně sklonil, ne za vlastní hříchy ani za nevinnou krev, kterou si poskvrnil ruce, ale za smrtelný hřích poddaných, kteří se opovážili zavrhnout mši. Za ním kráčela královna a ostatní hodnostáři, vždy ve dvojici, každý se zapálenou svící.

Součástí obřadu byl také panovníkův projev k vysokým hodnostářům království ve velkém sále biskupského paláce. Vystoupil před ně se zarmoucenou tváří a pohnutými slovy naříkal nad „zločiny, rouháním, nad dnem žalu a hanby“, který přišel na národ. Vyzval každého věrného poddaného, aby pomáhal vyhladit „mor kacířství“, který hrozí Francii zkázou. Prohlásil: „Jakože jsem, pánové, vaším králem, kdybych věděl, že jeden z mých údů je poskvrněn nebo nakažen touto hnusnou hnilobou, požádal bych vás, abyste jej uťali. ... GC 229 Ba více, kdybych viděl, že jedno z mých dětí je tím poskvrněno, neušetřil bych je. ... Sám bych se ho vzdal a obětoval bych ho Bohu.“ Slzy přerušily jeho projev. Celé shromáždění naříkalo a jedním hlasem volalo: „Dáme život za katolické náboženství!“ (D’Aubigné, Dějiny reformace v Evropě v době Kalvínově, sv. 4, kap. 12)

Nad národem, který pohrdnul světlem pravdy, zavládla strašná temnota. Projevila se milost, „která přináší spásu“, a Francie viděla její moc a svatost, obyvatele oslovila její krása, města i vesnice osvítila její záře, ale Francie ji odmítla a před světlem dala přednost tmě. Odmítla nabízený nebeský dar. Nazvala zlo dobrem a dobro zlem, až se stala obětí vlastního sebeklamu. I když se Francouzi mohli domnívat, že slouží Bohu, když pronásledují jeho lid, jejich upřímnost ve zlu je nezbavila viny. Vědomě odmítli světlo, které je mohlo ochránit před klamem a zabránit, aby se nepošpinili krví nevinných lidí.

Slavnostní přísaha o vymýcení kacířství se konala ve velké katedrále, v níž o tři staletí později národ, který zapomněl na živého Boha, nastolil na trůn bohyni rozumu. Pak se průvod znovu seřadil a představitelé Francie se dali do díla, ke kterému se přísahou zavázali. „V krátkých vzdálenostech od sebe byly postaveny hranice, na nichž měli být zaživa upáleni protestanté. Hranice měly být zapalovány v okamžiku, kdy se přiblíží král s průvodem a bude přihlížet popravě.“ (Wylie, sv. 13, kap. 21) Utrpení těchto svědků Ježíše Krista se nedá ani vylíčit. Oběti však nezakolísaly. Když byl vyzván, aby odvolal, odpověděl jeden z mučedníků: „Věřím jen tomu, co dříve hlásali proroci a apoštolové a čemu věřili všichni svatí. GC 230 Má víra je zakotvena v Bohu a odolá všem pekelným mocnostem.“ (D‘Aubigné, Dějiny reformace v Evropě v době Kalvínově, sv. 4, kap. 12)

Znovu a znovu se průvod zastavoval na místech, kde byli mučeni protestanté. Když dorazil zpátky ke královskému paláci, dav se rozešel a král a preláti se odebrali do svých komnat spokojeni s tím, co se toho dne odehrálo. Ubezpečovali se navzájem, že započaté dílo bude pokračovat až do úplného vykořenění kacířství.

Evangelium pokoje, které Francie odmítla, bude vykořeněno, přinese to však strašlivé následky. 21. ledna 1793, dvě stě padesát osm let po té, co Francie začala pronásledovat zastánce reformace, procházel ulicemi Paříže jiný průvod se zcela jiným záměrem. „Hlavní postavou byl opět král. Opět nastala vřava a opět se ozývaly výkřiky. Opět bylo slyšet volání po dalších obětech. Opět byly postaveny černé šibenice a opět den skončil hroznými popravami. Ludvík XVI. se rval se svými vězniteli a katy. Násilím ho dovlekli ke špalku a přinutili pokleknout, pak dopadla sekera a jeho hlava se skutálela na pódium.“ (Wylie, sv. 13, kap. 21) Král nebyl jedinou obětí, nedaleko od jeho popraviště zemřelo pod gilotinou během doby hrůzovlády dva tisíce osm set lidí.

Reformace otevřela světu Bibli, rozpečetila předpisy zákona Božího a ukázala, jaké požadavky klade na svědomí člověka. Nekonečná láska odhalila lidem Boží zákony a zásady. Bůh radil: „Ostříhejtež tedy a čiňte je, nebo to jest moudrost vaše a opatrnost vaše před očima národů, kteříž, slyšíce všecka ustanovení tato, řeknou: Jistě lid moudrý a rozumný národ veliký tento jest.“ (5 M 4,6) Francie odmítla Boží dar a tím zasela semena anarchie a sebezničení. Jako nevyhnutelný následek přišla revoluce a hrůzovláda.

GC 231 Ještě před tím, než plakáty proti mši vyvolaly pronásledování, musel odvážný a horlivý Farel uprchnout ze své rodné země. Odešel do Švýcarska. Svým působením podpořil práci Zwingliho a napomohl reformaci získat oblibu. I když další léta strávil ve Švýcarsku, nadále rozhodujícím způsobem ovlivňoval reformační hnutí ve Francii. V prvních letech vyhnanství usiloval o to, aby se v jeho rodné zemi šířilo evangelium. Značnou část svého času trávil tím, že kázal svým krajanům žijícím blízko hranic. Neúnavně sledoval, co se ve Francii děje, pomáhal radami a povzbuzoval. Spolu s dalšími exulanty přeložil spisy německých reformátorů do francouzštiny a nechal je vytisknout ve velkých nákladech podobně jako francouzský překlad Bible. Kolportéři roznesli tyto knihy po celé Francii. Dostávali je za velmi nízké ceny a zisk z prodeje jim umožňoval pokračovat v práci.

Farel zahájil své dílo ve Švýcarsku jako skromný učitel. Odešel do odlehlé farnosti a věnoval se výchově dětí. Učil je obvyklým předmětům, přitom je však opatrně seznamoval s pravdami Bible a doufal, že prostřednictvím dětí naváže styk s rodiči. Někteří uvěřili, ale kněží okamžitě zasáhli, aby dílo překazili. Zburcovali pověrčivý venkovský lid, aby se postavil proti němu. Tvrdili: „To nemůže být Kristovo evangelium, protože jeho hlásání nepřináší pokoj, ale válku.“ (Wylie, sv. 14, kap. 3) Podobně jako první učedníci když byli pronásledováni v jednom městě, odešel i Farel do jiného města. Chodil pěšky od vesnice k vesnici, od města k městu, snášel hlad, zimu a únavu, všude byl jeho život ohrožen. Kázal na tržištích, v kostelech, někdy i z kazatelen chrámů. Někdy našel kostel prázdný, bez posluchačů. Někdy bylo jeho kázání přerušováno výkřiky a posměšky. Někdy byl dokonce násilím odveden z kazatelny. Nejednou ho přepadla lůza a zbila ho téměř k smrti. Přesto pokračoval ve své práci dál. GC 232 I když se často setkával s odmítáním, nastupoval znovu a znovu s neumdlévající vytrvalostí k útoku. Mohl však sledovat, jak města a městečka, která byla dříve baštou papežství, jedno po druhém otevírají své brány evangeliu. Malá farnost, kde zahájil své působení, přijala brzy reformovanou víru. Také města Morat a Neuchatel se zřekla římských obřadů a odstranila ze svých kostelů modloslužebné obrazy a sochy.

Farel dlouho toužil zasít protestantství v Ženevě. Kdyby mohlo být získáno toto město, stalo by se střediskem reformace pro Francii, Švýcarsko a Itálii. S tímto předsevzetím pokračoval v práci a získal mnoho okolních měst a vesnic. Pak spolu s jedním spolupracovníkem odjel do Ženevy. Bylo mu však povoleno přednést pouze dvě kázání. Kněží, kteří se marně snažili, aby ho odsoudily státní úřady, jej pozvali před církevní radu, na kterou si přinesli zbraně ukryté pod kabáty, a byli odhodláni připravit ho o život. Před vchodem do síně se shromáždil rozvášněný dav s klacky a meči, aby ho sprovodil ze světa, kdyby se mu podařilo uniknout z rady. Zachránila ho přítomnost státních úředníků a vojáků. Druhého dne časně ráno jej i jeho druha převezli na druhou stranu jezera na bezpečné místo. Tak skončil jeho první pokus evangelizovat Ženevu.

Pro další pokus byl vybrán prostší nástroj - mladý muž jménem Froment, tak skromný a nenápadný, že i přátelé reformace s ním jednali chladně. Čeho ale dosáhne tam, kde odmítli Farela? Jak mladík bez odvahy a zkušenosti odolá bouři, před kterou musel utéct i nejsilnější a nejodvážnější muž? „Ne silou, ani mocí, ale Duchem mým, praví Hospodin zástupů.“ (Za 4,6) „Což jest u světa mdlé, Bůh vyvolil, aby zahanbil silné.“ „Nebo to bláznovství Boží jest moudřejší nežli lidé a mdloba Boží jest silnější než lidé.“ (1 K 1,27.25)

Froment začal pracovat jako učitel. Pravdy, kterým učil děti ve škole, opakovaly děti doma. GC 233 Zanedlouho přicházeli rodiče, aby si poslechli výklad Bible a brzy školní třídu zaplnili pozorní posluchači. Rozdával zdarma výtisky Nového zákona a různých traktátů. Dostaly se do rukou mnoha dalších, kteří neměli odvahu přijít veřejně, aby si nové učení poslechli. Po nějaké době musel i on utéct, ale pravdy, kterým učil, zakořenily v myslích lidí. Reformace zapustila kořeny, rostla a šířila se dále. Kazatelé se vrátili a nakonec v Ženevě zavedli protestantské bohoslužby.

Když do ženevských bran po dlouhém putování a mnoha útrapách vstoupil Kalvín, město se už přihlásilo k reformaci. Vracel se z poslední návštěvy svého rodiště do Basileje, ale zjistil, že přímá cesta je obsazena vojsky Karla V., a byl nucen jít oklikou přes Ženevu.

Farel v této návštěvě rozpoznal Boží vedení. Ženeva sice přijala reformaci, ale bylo třeba vykonat ještě mnoho práce. Lidé se k Bohu obracejí jako jednotlivci, nikoli jako skupiny. Proces obnovy může uskutečnit v srdcích a svědomí lidí Duch Svatý, nikoli úřední rozhodnutí. Obyvatelé Ženevy sice odmítli nadvládu Říma, nebyli však už tak ochotni vzdát se nepravostí, které kvetly za jeho vlády. Zavést skutečné zásady evangelia a připravit lidi, aby plnili poslání, ke kterému je povolala prozřetelnost, to nebyl snadný úkol.

Farel si byl jistý, že v Kalvínovi našel člověka, se kterým může při realizaci tohoto díla spolupracovat. V Božím jménu důrazně vyzval mladého evangelistu, aby v Ženevě zůstal a pracoval. Kalvín se polekal. Byl ostýchavý a miloval klid, bál se smělých, nezávislých až prudkých ženevanů. Měl křehké zdraví a rád se věnoval studiu, proto vyhledával spíše ústraní. Věřil, že reformaci může nejlépe posloužit svým perem. Toužil najít tiché místo, odkud by prostřednictvím tisku mohl učit a budovat sbory. GC 234 Farelovu slavnostní výzvu považoval za Boží povolání, proto se ji neodvážil odmítnout. Jak sám prohlásil, měl pocit „jako by se z nebe vztáhla Boží ruka, aby ho uchopila a postavila neodvolatelně na místo, odkud chtěl odejít“. (D‘Aubigné, Dějiny reformace v Evropě v době Kalvínově, sv. 9, kap. 17)

V té době hrozilo reformaci velké nebezpečí. Papež hřímal proti Ženevě klatbami a velké národy jí vyhrožovaly zničením. Jak mohlo malé město odolat moci, která tak často donutila krále a císaře, aby se podrobili? Jak se mohlo postavit proti vojskům velkých dobyvatelů?

V celém křesťanském světě ohrožovali reformaci mocní nepřátelé. První úspěchy reformace skončily. Řím sbíral nové síly a doufal, že reformaci zničí. V té době byl založen jezuitský řád, nejkrutější, nejbezohlednější a nejmocnější ze všech bojovníků za papežství. Odříznuti od všech pozemských svazků a lidských zájmů, zbaveni přirozených citů, s dokonale umlčeným rozumem a svědomím neznali jezuité žádnou vládu, žádný svazek, kromě vlády svého řádu, neznali jinou povinnost kromě povinnosti rozšiřovat jeho moc. (Viz Dodatky) Kristovo evangelium uschopňovalo lidi, kteří v ně věřili, aby obstáli v nebezpečí, snášeli utrpení, aby se nelekali zimy, hladu, námahy ani bídy, aby nesli prapor pravdy a nedbali hořících hranic, vězení a mučení. Aby překonali tyto síly, vyzbrojili jezuité své přívržence fanatismem, který jim umožnil obstát v nebezpečích a postavit proti moci pravdy všechny zbraně klamu a podvodu. Neštítili se sebevětšího zločinu, používali nejpodlejší klamy, jakoukoli přetvářku. Slibovali sice věčnou chudobu a pokoru, cílevědomě však usilovali o bohatství a moc. Oddali se plně záměru vymýtit protestantismus a znovu nastolit papežskou vládu.

GC 235 Členové řádu se navenek chovali jako svatí. Navštěvovali věznice a nemocnice, sloužili nemocným a chudým, předstírali, že se zřekli světa a nosí svaté jméno Pána Ježíše, který chodil po světě, aby konal dobro. Pod bezvadným zevnějškem se často skrývaly nejzločinnější a nejhorší úmysly. Řád se řídil hlavní zásadou, že účel světí prostředky. Podle této zásady považovali lži, krádeže, křivopřísežnictví a vraždy nejen za přípustné a omluvitelné, ale přímo hodné doporučení, pokud sloužily zájmům církve. Různě maskovaní jezuité se vkrádali do státních úřadů, stávali se poradci králů a usměrňovali politiku národů. Stávali se sluhy, aby mohli sledovat jednání svých pánů. Zřizovali lycea pro syny knížat a šlechticů a školy pro prostý lid. Nutili děti protestantských rodičů účastnit se římskokatolických obřadů. Vnější okázalost a přepych římské bohoslužby měly zmást mysl lidí, oslnit a zaujmout představivost. A tak se stávalo, že synové zrazovali svobodu, o niž bojovali a pro niž krváceli jejich otcové. Jezuité se rychle rozšířili po celé Evropě a všude, kam přišli, znovu ožil vliv papežství.

Aby měli větší moc, vydal papež bulu, kterou obnovil inkvizici. (Viz Dodatky) Přestože inkvizice vzbuzovala všeobecný odpor i v katolických zemích, zastánci papežství znovu zavedli tento hrozný soud a v jeho tajných žalářních kobkách se znovu odehrávaly krutosti příliš strašné, než aby mohly snést denní světlo. V mnoha zemích popravili nebo přinutili odejít do exilu tisíce lidí. Obvykle to byl výkvět národa, nejryzejší a nejušlechtilejší, nejučenější a nejvzdělanější lidé, zbožní a věrní kazatelé, pilní a vlastenečtí občané, vynikající učenci, nadaní umělci a zruční řemeslníci.

Takovými prostředky se Řím snažil uhasit světlo reformace, vyrvat lidem Bibli a znovu nastolit nevědomost a pověrčivost doby temna. GC 236 Avšak díky Božímu požehnání a působení ušlechtilých mužů, které Bůh povolal, aby pokračovali v díle započatém Lutherem, nebyl protestantismus zničen. Za svou sílu nevděčil přízni knížat ani jejich zbraním. Jeho pevnostmi se staly nejmenší země, nejskromnější a nejméně mocné národy. Byla to malá Ženeva mezi mocnými nepřáteli usilujícími o její zničení, Holandsko na březích Severního moře, které bojovalo proti tyranii Španělska, tehdy největšího a nejbohatšího království, ponuré a chudé Švédsko, které dobylo vítězství pro reformaci.

Kalvín působil v Ženevě téměř třicet let. Nejprve tam založil církev, která se řídila mravními zásadami Bible, a pak odtud řídil šíření reformace po celé Evropě. Jako veřejný činitel se dopustil řady chyb, ani jeho učení nebylo bez nedostatků. Stal se však nástrojem pro hlásání pravd, které byly v jeho době zvlášť důležité, aby zůstaly uchovány zásady reformace proti novému náporu papežství, pro šíření životní prostoty a ryzosti v evangelických sborech místo pýchy a zkaženosti živené učením Říma.

Ze Ženevy vycházeli učitelé i knihy a šířili reformační učení. Sem se obraceli o radu, poučení a povzbuzení pronásledovaní lidé ze všech zemí. Kalvínovo město se stalo útočištěm pro pronásledované z celé západní Evropy. Na útěku před strašnou bouří, která trvala staletí, přicházeli uprchlíci k branám Ženevy. Hladovějící, zkrvavení, oloupení o domovy a rodiny byli vřele vítáni a dostali potřebnou péči. Našli tu nový domov a jejich zručnost, učenost a zbožnost přinesly městu, které je přijalo, požehnání. Mnozí z lidí, kteří tu našli útočiště, se později vrátili do svých rodných zemí, aby tam bojovali proti tyranii Říma. Jan Knox, statečný reformátor Skotska, mnoho anglických puritánů, protestanté z Holandska a ze Španělska, ale také francouzští hugenoti - ti všichni odnášeli ze Ženevy pochodeň pravdy, aby osvítili temnotu svých rodných zemí.

Register - na začiatok na začiatok

Sk.AmazingHope.net - 12. Francouzská reformace - Kniha - Veľký spor vekov