Velkou škodu působí dílu Ducha Svatého bludy lidí, kteří tvrdí, že jsou vedeni Duchem, a proto se už nepotřebují řídit Božím slovem. Nechávají se vést dojmy, které pokládají za Boží hlas ve svém nitru. Ale duch, který je ovládá, není Božím Duchem. Toto podléhání dojmům spolu s přehlížením Písma může vést jen ke zmatku, klamu a zkáze. Slouží to pouze k prohlubování záměrů zlého. Protože působení Ducha Svatého v Kristově církvi je životně důležité, jedním ze satanových podvodů skrze chyby extrémistů a fanatiků je uvrhnout opovržení na práci Ducha a způsobit, aby Boží lid přehlížel tento zdroj síly, který nám připravil sám náš Pán.

V souladu s Božím slovem měl Duch Svatý konat své dílo během doby zvěstování evangelia. Během let, zatímco vznikala Písma jak Starého, tak i Nového zákona, nepřestával Duch Svatý mimo zjevení, která byla vtělena do Svatého Zákona, sdělovat pravdu různým jednotlivcům. Bible sama hovoří o tom, jak lidé skrze Ducha Svatého obdrželi varování, výtky, rady a poučení v záležitostech, které neměly souvislost s daným Písmem. Zmiňuje se o prorocích v různých dobách, jejichž výroky nikdo nezaznamenal. Stejným způsobem i později, když byl kánon Písma ukončen, Duch Svatý měl stále pokračovat ve svém díle, aby osvěcoval, upozorňoval a povzbuzoval Boží děti.

Pán Ježíš slíbil svým učedníkům: „Utěšitel pak, ten Duch svatý, kteréhož pošle Otec ve jménu mém, onť vás naučí všemu a připomeneť vám všecko, což jsem koli mluvil vám.“ „Ale když přijde ten Duch pravdy, uvedeť vás ve všelikou pravdu;… ano i budoucí věci zvěstovati bude vám.“ (J 14,26; 16,13) Písmo jednoduše učí, že tento slib neplatil jen v době apoštolů. Platí pro Kristovu církev ve všech dobách. Spasitel své následovníky ujišťuje: „A aj, já s vámi jsem po všecky dny, až do skonání světa.“ (Mt 28,20) A Pavel prohlásil, že dary a projevy Ducha byly církvi uděleny, „pro spořádání svatých, k dílu služebnosti, k vzdělání těla Kristova, až bychom se sběhli všickni v jednotu víry a známosti Syna Božího, v muže dokonalého, v míru postavy plného věku Kristova“ (Ef 4,12.13).

Za věřící v Efezu se apoštol modlil: „Aby Bůh Pána našeho Jezukrista, Otec slávy, dal vám Ducha moudrosti a zjevení, v poznání jeho, a tak osvícené oči mysli vaší, abyste věděli, která by byla naděje povolání jeho … a kterak jest převýšená velikost moci jeho k nám věřícím podle působení mocnosti síly jeho.“ (Ef 1,17-19) Požehnání, o které apoštol Pavel prosil pro efezský sbor, je služba božského Ducha v osvícení porozumění a otevření mysli hloubce Božího svatého slova.

Po úžasném projevu Ducha Svatého ve dni letnic vyzval Petr své posluchače k pokání a křtu ve jménu Ježíše Krista na odpuštění jejich hříchů. A potom řekl: „… přijmete dar Ducha svatého. Vámť jest zajisté zaslíbení stalo se a synům vašim, i všechněm, kteříž daleko jsou, kterýchžkoli povolal by Pán Bůh náš.“ (Sk 2,38.39)

V bezprostředním spojení scenérií velkého Božího dne zaslíbil Pán skrze proroka Joele zvláštní působení svého Ducha (Jl 2,28). Toto proroctví se zčásti vyplnilo sesláním Ducha o letnicích; dokonale se však naplní v projevu Boží milosti, která bude provázet závěrečné dílo evangelia.

Až se bude přibližovat konec času, velký spor mezi dobrem a zlem bude nabývat na síle. Satanův hněv vůči Kristově církvi se projevoval ve všech dobách a Bůh štědře uděloval svému lidu milost a svého Ducha, aby ho posílil, aby obstáli proti mocnostem zla. Když měli Kristovi apoštolové nést evangelium celému světu a zaznamenat je pro všechny budoucí věky, dostali zvláštní osvícení Duchem Svatým. A čím více se církev blíží svému konečnému vysvobození, o to větší mocí bude pracovat satan. Sestoupí „maje hněv veliký, věda, že krátký čas má“ (Zj 12,12). Bude předvádět „se vší mocí a divy i zázraky lživé“ (2 Te 2,9). Po šest tisíc let se mistrovský rozum satana, kdysi nejpřednějšího z Božích andělů, zcela věnoval dílu podvodu a zkázy. Celý um a důvtip, který satan získal během věky trvajícího zápasu, veškerou krutost, kterou si vypěstoval, použije proti Božímu lidu v konečném boji. A v tomto čase nebezpečí mají Kristovi následovníci nést světu varování druhého příchodu Pána Ježíše; a má se připravit lid, který bude stát před Kristem při jeho příchodu „bez poskvrny a bez úhony“ (2 Pt 3,14). V této době církev nebude potřebovat zvláštní dar Boží milosti a moci o nic méně než v dobách apoštolů.

Osvícením Ducha Svatého byly pisatelce těchto stran otevřeny scény dlouho trvajícího zápasu mezi dobrem a zlem. Čas od času mi Pán dovolil sledovat, jak v různých dobách probíhal velký spor mezi Kristem, Princem života, původcem našeho spasení, a satanem, vládcem zla, původcem hříchu, prvním přestupníkem svatého Božího zákona. Satanovo nepřátelství vůči Kristu se projevuje proti Kristovým následovníkům. V celých dějinách minulosti můžeme sledovat stále stejný odpor vůči zásadám Božího zákona, stejnou taktiku klamu, jehož působením blud vypadá jako pravda, a kvůli němuž Boží zákon nahradila lidská nařízení a lidé jsou vedeni k uctívání stvoření místo Stvořitele. Ve všech dobách se satan vytrvale snažil zkresleně představovat Boží charakter, a tak zapříčinit, aby si lidé udržovali falešnou představu o Stvořiteli a dívali se tak na něj spíše se strachem a nenávistí než s láskou; snažil se odstranit Boží zákon a způsobit, aby se lidé cítili prosti jeho požadavků; pronásledoval ty, kdo se odvažují postavit proti jeho podvodům. Stejné satanovo úsilí můžeme sledovat v dějinách patriarchů, proroků a apoštolů, mučedníků i reformátorů.

V posledním velkém zápase zapojí satan stejnou taktiku, projeví stejného ducha a bude se snažit dosáhnout stejného cíle jako ve všech předchozích dobách. Bude se opakovat to, co tu už bylo, jen s tím rozdílem, že nastávající zápas se bude vyznačovat intenzitou, jakou svět dosud nezažil. Satanovy klamy budou rafinovanější, jeho útoky odhodlanější. Kdyby to bylo možné, svedl by i vyvolené (Mk 13,22).

Když mi Boží Duch představil velké pravdy svého slova a ukázal minulé i budoucí výjevy, vyzval mne, abych ostatním lidem oznámila, co mi zjevil - abych vykreslila historii sporu v minulých dobách a zvláště je představila jako seslání světla na rychle se blížící zápas budoucnosti. Z tohoto důvodu jsem se snažila vybrat z církevních dějin takové události, na kterých lze sledovat odhalování velkých zkušebních pravd, které byly v různých dobách dány světu, které roznítily satanův hněv a nepřátelství církve, jež miluje svět a jež byly podporovány svědectvími těch, kteří „nemilovali duší svých až do smrti“ (Zj 12,11).

V těchto záznamech můžeme sledovat předobraz zápasu, který je před námi. Budeme-li ho sledovat ve světle Božího slova a budeme-li osvícení Božím Duchem, budeme schopni odhalit plány zlého a nebezpečí, jež musí překonat ti, kteří chtějí být shledáni před Pánem při jeho příchodu „bez viny“.

Velké události, které znamenaly pokrok reformace v dějinách, patří minulosti. Protestantský svět je dobře zná a všeobecně uznává. Jsou to fakta, která nikdo nemůže popřít. Tyto dějiny líčím stručně v souladu se záměrem knihy. Stručnost, která musela být dodržena, vedla k tomu, že fakta zabírají jen tak malý prostor, který je potřebný k porozumění jejich použití. V několika případech v knize cituji výroky historiků, kterým se podařilo seřadit události tak, aby poskytly stručný souhrnný pohled na věc nebo shrnout podrobnosti vhodným způsobem. V některých případech není podáno zvláštního uznání, neboť citace nejsou dány za účelem citování pisatele jako autority, ale protože jeho tvrzení poskytuje snadnou působivou představu námětu. Při vypravování zážitků a názorů těch, kteří nesou vpřed dílo reformy v naší současné době, jsou jejich publikovaná díla používána podobně.

Cílem této knihy není z velké části podat nové pravdy o zápasech minulých dob, ale spíše ukázat na fakta a zásady, které se týkají budoucích událostí. Díváme-li se na to jako na část sporu mezi silami světla a temnosti, dostávají všechny tyto záznamy minulosti nový význam; skrze ně je vrháno světlo na budoucnost, ozařujíc stezku těch, kteří stejně jako reformátoři minulých dob, budou vyzváni i za cenu ztráty pozemských vlastnictví, aby svědčili „v soužení, i v království, i v trpělivosti Ježíše Krista“.

Záměrem této knihy je odhalit scény velkého sporu mezi pravdou a bludem, prozradit nástrahy satana a způsoby, jak jim lze úspěšně odolat; představit uspokojivé řešení problému zla tím, že osvětluje původ a konečné následky hříchu, aby se plně projevila Boží spravedlnost a milost ve veškerém jeho jednání se stvořením, a ukázat svatou, neměnnou podstatu Božího zákona. Nejvroucnější modlitbou pisatelky je, aby vlivem této knihy byly duše vysvobozeny z moci temna a staly se „účastni na dědictví svatých ve světle“ (Ko 1,12 - NBK) k chvále toho, který nás miloval a obětoval se za nás.

E. G. Whiteová